Známí, neznámí, obskurní a nechvalně proslulí - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

13. června 2001, 00.00 | Praha je prvním městem Starého kontinentu, které přivítalo výstavu tří veteránů americké portrétní fotografie. A je věru nač se dívat. Tolik celebrit světového významu na jednom místě hned tak nepotkáte!

Do Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka se opět vrací portrét jako fotografický žánr. A jestliže v dubnu tohoto roku to byly snímky fotografů výhradně českých, nyní máme možnost spatřit díla jejich zámořských – konkrétně amerických – kolegů.

Tomu odpovídá i výběr portrétovaných osob. Tři autoři, jimž je výstava věnovaná, zde představují „Tváře a postavy 20. století“ (což je původní název celé akce) a pomocí podtitulu upozorňují, že jsou to osobnosti „známé, neznámé, obskurní a nechvalně proslavené“. Podle slov kurátora výstavy Jiřího Tondla, výstava se nesnaží předstírat, že představuje nejvýznamnější osobnosti minulého století, ale přináší dostatečně zajímavý materiál, aby byla jako taková prezentována. U mnoha portrétovaných je však ke správnému požitku z fotografie dobré znát jejich význam v kontextu politiky, umění nebo vědy. Pokud to však není vaše parketa, nic se neděje, neboť obraz zajímavé lidské tváře je přitažlivý vždy, ať už o osobě něco víme či nikoli.

Protagonisty nové expozice je trojice fotografů, kteří mají mnoho společného. Předně jsou veterány kalifornského uměleckého dění (celkově by jim bylo něco kolem 240 let). Dále všichni působili během bojů druhé světové války u nejrůznějších druhů zbraní jako armádní fotografové – nikoli ovšem jako váleční fotoreportéři. A protože jim válka dala praxi, ale zároveň je donutila zanedbat teoretickou výuku, sešli se všichni tři na jejím konci při fotografických kursech významného fotografa Ansela Adamse na Sanfranciském institutu umění.

Životní příběhy Williama Heicka, Iry Latoura a Camerona Macauleyho by vydaly na knihu. Všechno bylo popsáno v obsáhlém úvodním materiálu k výstavě, proto jen stručně: Heick působil v Tichomoří jako fotograf námořní rozvědky, později se začal věnovat i filmařské tvorbě, a za své sociálně zaměřené dokumentární filmy z pěti kontinentů získal četná přehlídková ocenění. Svými pracemi je zastoupen v prestižní sbírce muzea v Santa Barbaře i v trvalé kolekci fotografií Muzea umění v New Yorku. Macauley působil v námořním letectvu, později se zabýval především žurnalistickou fotografií. I on podlehl kouzlu dokumentárních filmů, z nichž nejúspěšnější – o atentátu na prezidenta Kennedyho – obdržel státní cenu. Ira Latour měl vztah k fotografii v krvi, neboť jeho dědeček patřil k prvým americkým daguerrotypistům. Latour byl za války v Evropě palubním fotografem letectva, později, při norimberském procesu vedl skupinu fotografů, kteří dokumentovali zločiny holocaustu. Také on se později začal věnovat dokumentárnímu filmu a svou aktivní činnost zakončil jako profesor historie umění na Kalifornské státní univerzitě.

Expozice v sympatických rozměrech prostor Komorní galerie je rozčleněna do tří částí, z nichž každá je věnována jednomu z vystavujících. Snímky jsou většinou buď momentky nebo propracované charakteristické portéty, okořeněné mnohdy humorem nebo špetkou ironie. Je znát, že válečné zážitky naše tři autory tak zocelily, že tito ve svém dalším profesním životě už neměli ani trochu chuti vyrábět bezkrevné oficiální podobenky. A to dokonce ani v případě celebrit.

Například výtvarnici a ilustrátorku Nancy Ekholm Burkertovou vypodobnil Macauley jako odraz v malém zpětném zrcátku opuštěného dřevěného staničního dostavníku. Alfreda Stieglitze situoval do podoby jakéhosi životem znaveného hráče, jehož postava, ležící v černém odění na pohovce, se zdá skoro splývat s tajuplným šerem, které ji obklopuje.

Heickův snímek chilského diktátora Pinocheta z jeho nejlepších let působí skoro jako scéna z filmu Pane, vy jste vdova. Osobnost v bílé uniformě, kráčící po letištní ploše, kterou v pozadí uzavírají hory a ostře modrá obloha jako z katalogů cestovních kanceláří, v čele své různorodé suity – všichni s trochu nepřirozeně napjatými výrazy ve tváři. Pohled laureáta Nobelovy ceny Elie Wiesela je unavený, plný skepse. Jako by ho Heickův objektiv zastihl právě v okamžiku, kdy je sám sebou, nikým nepozorován.

Naše trojice ovšem tvořila v době, kdy bylo fotografům věcí cti pracovat i s prvky estetickými. Kromě působivých, často využívaných kontrastů světla a stínu nacházíme v tvorbě Američanů i jiné velmi rafinované prvky. Například kouř (z cigarety). Portrét mladé dívky, nazvaný Cameronem Macauleym s trochou ironie Nevěsta mezi sluncem a kouřem, je velmi decentní a jemný, a protisvětlo společně s dýmem mu dodává zasněný charakter. Kouř, vycházející z úst napjatě naslouchajícího malíře Marka Rothka, a také odvíjející se od konce jeho zapálené cigarety, jako by zdůrazňoval vážnost okamžiku, v němž umělec v duchu formuluje své myšlenky, aby vzápětí se zápalem přešel do diskuse.

Zajímavé je také sledovat, jak rozdílně autoři k portrétování přistupovali. Kurátor výstavy uvádí, že se mezi nimi dokonce odehrávaly diskuse např. o tom, zda a jak je vhodné užívat čtvercový formát s umístěním portrétované osoby do centrální osy. Obhajoba této metody z úst Iry Latoura je velmi charakteristická: „Ústředně komponovaná postava koncentruje pozornost na samotnou osobnost člověka. Člověk je egocentrický. Cením si na něm zejména jeho pohled. Oči jsou branou do jeho duše.“

Ano, člověk je egocentrický. Dívá se rád na sebe, protože si potvrzuje, že existuje, a rád se dívá i na druhé, protože podvědomě srovnává. Prostřednictvím portrétu vlastně poznává lidi, které možná v životě neuvidí in natura. Setkává se s jejich pohledem, s gesty, postojem těla, které o čemsi vypovídají. Zřejmě proto má v oblibě právě portrét jako žánr, ať už malířský nebo fotografický. A proto je také portrét žánrem budoucnosti.

(TŘI AMERIČTÍ FOTOGRAFOVÉ VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTÍ (William Heick, Ira Latour, Cameron Macauley), Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, út - pá 10-18, vstupné 20/10, do 1. 7.)