Zmizeli v poušti - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

29. srpna 2001, 00.00 | Obyvatelé městečka v namibijské poušti dávno odešli a příroda ovládla jejich příbytky. Také pradávné tvůrce primitivních maleb v afrických jeskyních pohltil čas. Evoluce divoké krajiny je námětem nevšedních a působivých fotografií Kanaďanky Elaine Ling.

„Narodila jsem se v Hongkongu, hektickém přecpaném městě plném stresu a kriminality. Možná právě proto hledám klidné, dávnou historií poznamenané krajiny,“ říká fotografka Elaine Ling, která nyní vystavuje své velkoformátové černobílé snímky v Galerii Pražského domu fotografie. Většina z nich byla pořízena v namibijské poušti, kterou autorka cestovala celých osm set kilometrů: „Strávila jsem tam vždy týden, být tam déle, už bych se v té pustině bez lidí zbláznila.“ Myslíte, že si tato dvě tvrzení protiřečí?

Zdánlivě ano, avšak stačí prohlédnout si výše zmíněné snímky, a změníte názor. Protože namibijská poušť objektivem Elaine Ling je synonymem pro Mrtvo, Prázdnotu, Zánik. Hornické město s příznačným jménem Abandoned bylo svými obyvateli opuštěno už hodně dávno. Domy, které po osídlencích zůstaly, pomalu pohlcuje písek pouště. V místnostech už je ho pěkná vrstva, naplňuje litinová umyvadla a vany, jejichž trubky v něm končí, dveřmi, které kdysi dávno někdo zapomněl zavřít, protéká do vedlejší místnosti, případně plynule přechází v poušť. Možná se budete divit, ale písek v domě podléhá stejným zákonitostem jako písek venku, totiž vytváří pravidelné vrstvy, duny, někde na něm rostou i chumáčky sporé trávy. Malá domácí poušť, dalo by se říci.

Elaine Ling to všechno snímá středněformátovou kamerou a objevuje pro nás to nejzajímavější: kresbu úhledných vrstviček navátého písku a jeho proudění, romanticky oprýskanou malbu zdí, končících v písku, průhled zbylými trámy domu na nekonečný obzor pouště, hru světel a stínů, tvořených konstrukcí pomalu se rozpadajících domů na písečné vrstvy. V jednom případě se zdá, že metamorfózou prochází i stěna, která vypadá jako letní nebe s nadýchnutými obláčky. Je to však jen iluze autorčina objektivu; podíváte-li se zblízka, je zeď oprýskaná jako ty ostatní, pouze trochu jiným způsobem. Obraz zániku není výrazně depresivní, je prost ošklivosti, která takové akty obvykle provází. Naopak, jeho svérázná tichá krása nám připomíná pomíjivost lidského konání a potažmo i lidského života, chcete-li.

Bez památek na člověka je Mrtvé místo, velmi působivý diptych z téže oblasti, zobrazující scenérii, kterou je možno podrobit několika výkladům. Plošina s řídce rozmístěnými odumřelými stromy, sevřená horami, by mohla být kulisou k zániku světa. Před ní směrem k divákovi se však rozkládá písečné pole, jehož drobné nánosy v pravidelných vrstvách připomínají mořské vlnky, směřující k pobřeží. I když se jedná o zrakový klam, nepřipadá nám Mrtvé místo náhle už tak mrtvé.

Kromě fotografií z Namibie vystavuje Elaine Ling ještě část cyklu Africké kameny, kde nejčastěji kombinuje pohled na některý zajímavý skalní útvar s rituálními nástěnnými malbami praobyvatel Afriky, zejména jižní. Jistě zaujme například záběr z Pohoří Bubnů – kámen vzhledu elipsovitého mlýnského kola nastojato – a malby tlustokožců z Jeskyně dvou slonů, zachycených mistrovskou zkratkou. Podobné přírodní skalní monumenty hledá i v Severní Americe, případně si poezií opřádá kamenné útvary, které fotografuje: Tanec posledního stínu, pořízený v Kalifornii, je vzorově krásná černobílá fotografie. Má totiž „všechno“ – skvěle ztvárněnou ideu, jíž je pravidelný stín většího skalního útvaru, z něhož se „noří“ menší kámen, ještě ozářený slunečními paprsky, i vynikající technické provedení, jež nám odhaluje každou nerovnost hrubé struktury nerostu. Zkrátka, v jednoduchosti největší krása.

Velmi nápadné jsou dvě fotografie sochy v chilské poušti, znázorňující lidskou dlaň, jejíž prsty ční z písku. Osobně nevím nic o jejím původu, ale do expozice mi prostě nezapadne. Je příliš civilizovaná – počmáraná návštěvníky, příliš moderní a příliš atraktivní. Proti překrásným žirafám, slonům a lovcům, neobyčejně věrně zachyceným primitivními umělci, je povrchní, němá. S tím nic neudělá ani jinak vynikající záběr.

Působivá výstava kanadské fotografky čínského původu Elaine Ling „Kámen a písek“ je první výstavou této umělkyně v Čechách a přichází k nám v této formě z belgického Charleroi. Jednotlivé obrazy nás vybízejí k rozjímání nad tím, co je věčné a co dočasné, v širším smyslu, co je možné považovat za důležité nebo marginální. Zánik zde není představen jako něco principiálně špatného, nýbrž jako prostá změna stavu. Autorka proti kráse lidského konání (protože pustnoucí interiéry opravdu ještě vykazují stopy bývalé krásy) staví živelnou poezii všepohlcující přírody a svým divákům dává na vybranou, aby rozhodli, který stav je lepší. Fotografie především vyzařují klid, ale dávají tušit, že i tato zdánlivě nehybná místa žijí svým vlastním, skrytým životem (Marcus Schubert jej ve svém úvodním slově nazývá „tajuplnou vitalitou“). Patříte-li k lidem, pro něž není slovo klid pouze synonymem pro nudu a prázdnotu, určitě si výstavu vychutnáte.

(Elaine Ling: KÁMEN A PÍSEK, Galerie Pražského domu fotografie, Haštalská 1, Praha 1, po-pá 11-18, vstup 20,-, do 2. 9.)