Vysvětli mi smrt - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

11. července 2000, 00.00 | Fotografie Jana Šibíka z válečných ohnisek a dějišť katastrof jsou otřásající, avšak lidsky silné. Jako připomínka toho, že za hranicemi našich soukromých smutků jsou inferna, která neznáme.

„Všechno hrozné, co si jen dokáže tvoje fantazie vybavit, už někde existuje,“ řekl mi před lety jeden známý. Vždycky mi tato slova zazní v uších, kdykoli otevřu noviny. Není dne, aby nepřinášely zprávy ze vzdálených bojišť nebo z míst, kde se udály katastrofy. Jan Šibík tyto zprávy vtěluje do obrazů. Jméno si získal jako fotoreportér populárních časopisů Mladý svět a Reflex, ale nyní jezdí po světě, aby byl blíž všem jeho hrůzám. Všechny hrůzy světa“ je také název jeho nové výstavy, kterou od 4. července prezentuje ve virtuální galerii World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz.

Ačkoli doba působení této galerie není dlouhá, zvykli jsme si sem chodit za kvalitními fotografiemi. Nejinak tomu je i tentokrát, i když jejich téma značně vybočilo z tradičního rámce. Pokud jsme předtím podvakrát viděli v galerii fotografie, které nás fascinovaly půvabem přírody a přenášely do zcela jiného světa – světa oslňujících západů slunce, tichého zimního lesa či vody, zpívající svou věčnou píseň, bude svět, který nám nyní představí, spíše depresivní a trýznivý. Neboť Šibík se upsal smrti; fotografuje zmar, neštěstí, umírání … Důvodem však není konjunktura nihilismu a ošklivosti, která ovládla většinu dnešního uměleckého světa, nýbrž snaha vyburcovat, ukázat lidem, že za hranicemi jejich světa, který jim leckdy připadá nesnesitelný a jednotvárný, je i peklo, které si sotva dokážou představit. Fotograf připomíná svým divákům smrt, aby pro jiné zachránil život. Je totiž i organizátorem akcí a sbírek, které mají pomoci těm, které fotografuje – vzpomeňme na nedávno proběhlou výstavu Podejme ruce dětem ze Sierra Leone spojenou s finanční sbírkou pro oběti nesmyslného válečného šílenství.

Všechny hrůzy světa jsou snímky z mnoha míst naší zeměkoule, kde právě nevládne idyla: Afrika, Albánie, JAR, Kuba, Rumunsko, Turecko … Jsou datovány lety 1993 – 2000 a můžeme je tedy směle nazvat „všemi hrůzami končícího tisíciletí“. Zaujmou akčností, která prozrazuje rozhodné oko fotoreportéra, zároveň však nejsou pouhým popisem nějakého děje, nýbrž otvírají prostor pro myšlenku, otázku, příběh … Přiznám se, že vychována především sovětskými válečnými filmy, které naší generaci (tedy i Šibíkově) lezly i z uší, nejsem právě velkým příznivcem reportážní fotografie tohoto druhu, neboť je velmi často zástěrkou pro voyeurství a lacinou senzacechtivost. Ze záběrů Jana Šibíka však kromě otřásající pravdivosti dýchne i lidský soucit autora, snaha individualizovat fotografované osoby, nesmetat je do jednoho pytle „obětí“. „Jsou to lidé jako my, jenže v neštěstí,“ jako by říkaly Šibíkovy fotografie.

Snímky vypovídají o profesionálních kvalitách svého tvůrce a přitom nejsou vykalkulované, nýbrž jsou emotivně velmi silné. Kupodivu, často nejsilněji působí ty, na nichž se nic zvláštního „neděje“ – např. snímek starého muže jdoucího kolem rozstřílené impozantní budovy (Čečensko). Nebo tiché sošné gesto Etiopana nad krajanem, umírajícím na podvýživu, či unaveně opřená předčasně zestárlá hlava zairského chlapce. Zaujmou však samozřejmě i ty „akční“ – nádherný záběr černošského bojovníka, utíkajícího se samopalem po ulici, který nás přímo vtahuje do děje. Nebo Albánci, tísnící se u mříží a natahující ruce, aby obdrželi svůj příděl chleba. A nemusíme chodit ani tak daleko – náš někdejší vzor a velký přítel se prezentuje záběrem, na němž žena s nákupní taškou telefonuje z budky, před níž leží pravděpodobně oběť přestřelky.

Nová výstava ve virtuální galerii World Wephoto Gallery opravdu není nikterak optimistická a při pohledu na fotografie může leckoho napadnout otázka, zda má vůbec smysl žít uprostřed takového inferna, které se může kdykoli rozpoutat kdekoli. Právě proto bychom se měli, jak nabádá úvodní slovo Jiřího Hellera zamyslet nad hodnotami, které nás obklopují, a které vyznáváme.