Výlet do Údolí smrti - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

21. června 2000, 00.00 | ... si udělal český fotograf Pavel Brunclík. Na své cestě okolo světa zavítal však i na Island, Madagaskar, Nový Zéland i leckams jinam. A všude - skvěle - fotil!

Minule jsem referovala o fotografiích Jiřího Havla, které nás rovnou přesazují do přírody. Výstava, o níž bude řeč dnes, Země objektivem Pavla Brunclíka, je z rodu velmi podobného, i když v hávu o poznání exotičtějším. I zde je však přítomno autorovo okouzlení přírodou (mnoha rovnoběžek), které se přenáší i na diváky. Rozdíl je pouze v účinku: Havlovy krajiny jsou prostší, pro oko Středoevropana stravitelnější, a proto jakoby pravdivější. Brunclík nás velmi často oslňuje krásou, nad níž přemýšlíme, zda je vůbec možná, a trochu pochybujeme…

Jako v případě snímku z australského Uluru, na němž se červené a namodralé holé skály zhlížejí v čisté vodě jezírka . Nebo u cyklu čtyř záběrů s názvem Antelope Canyon; nechce se ani věřit, že stěny skal mohou mít tak neskutečné barvy – oranž, žlutá, růžová, fialová, a průhledy jimi působí jako pohled do jiného prostoru …

Pavel Brunclík zcestoval kus světa. Představuje nám písečné duny Sahary a pralesy ostrova Réunion stejně jako lávová pole a vodopády na Islandu nebo Nový Zéland. Jeho výlety mu sice můžeme závidět, zároveň však musíme ocenit výsledky, které z nich dokázal vytěžit. Záběry dokazují, že nefotografoval náhodně, co mu přeběhlo přes cestu. Evidentně chodil s očima otevřenýma, a moc bych za to nedala, že se i několikrát vrátil na totéž místo, aby je třeba zachytil při tom nejpůsobivějším světle.

Brunclíkova největší síla je právě v osvětlení. Aby zachytil a zdůraznil hru slunečních paprsků a stínu, pořídil několik snímků, které svou až minimalistickou strohostí, jež je kulisou zajímavých světelných jevů, působí velmi dramaticky. Téměř bezezbytku se jedná o pohledy na nekonečné písečné duny pouští, ať již amerického Údolí smrti nebo Sahary. Jeden, oproštěný od jakéhokoli detailu, který by mohl odvést pozornost, je obzvlášť působivý: písečné přesypy v protisvětle dosahují plasticity pomocí skrovně ozlacených hřbetů a ztrácejí se v dáli, kde v narůžovělém oparu tušíme slunce. Na sérii podobných záběrů z Maroka hraje vedle osvětlení hlavní roli barva, která na první pohled jednotvárný písek mění v plochu jasu.

Pavel Brunclík má však v oblibě i vodu. Nejsou to jen vodní plochy moře nebo jezer, ale i vodopády, které našel a nafotografoval na Islandu, či déšť na Seychellách, divoce bušící do travin a dřeva, a způsobující náhlou redukci barev na černou a slámově plavou. Málokdy se vidí tak vzorově nasnímaná zabalující se vlna jako na Brunclíkově detailu Tichého oceánu. Ve vodě se vznášejí i zajímavě osvětlené vodní řasy, kapky vody se usadily také na lístcích rostliny podobné přesličce a vypadají jako křišťály. Fotograf vyžaduje někdy i naši spoluúčast: bujná vegetace na snímku z Réunionu pravděpodobně není neprostupný prales obrostlý liánami, nýbrž detail keříčkovitých porostů na přímořských skalách; modř v pozadí pak není nebe, ale zpěněné moře.

Jak bylo řečeno, fotograf kouzlí se světlem a barvou, dokáže zaujmout zvláštně zachyceným detailem, umí si vybrat pro záběr vhodný okamžik. Jeho snímky jsou sugestivní, nemají nic z chladné líbivosti obrázků z turistických katalogů. Za povšimnutí stojí, že Brunclík nefotografuje osoby, ale příliš se nevěnuje ani člověkem zkultivované krajině. Jistou výjimkou je zajímavý snímek terasovitých políček na Madagaskaru a také záběr madagaskarského venkovana. Příznačně vedle něj je text, který nám vysvětluje, proč tomu tak je: „Všichni jsme na této planetě jen na krátké návštěvě; a každá vyspělá i méně vyspělá civilizace ji drancuje na hranici svých technických možností. S tím asi nelze nic dělat. Možná jen, že každý z nás může trochu přispět k tomu, aby to bylo co nejpomalejší.“

(Pavel Brunclík: ZEMĚ, Křížová chodba Staroměstské radnice, Staroměstské náměstí, Praha 1, do 27. 6., vstupné 40/20)