Všichni jsme herci - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

6. února 2001, 00.00 | ...občas, aniž o tom víme. Divadelním kusem je náš život, maskou naše tvář. Můžete se přesvědčit - na groteskních, smutných i laskavých snímcích Jaroslava Kučery, nejnovějšího laureáta ceny Fotografie roku.

Lidská tvář je obdařena schopností proměňovat se a vypovídat. Její výraz kolikrát hovoří i beze slov, někdy dokonce výmluvněji než slova, občas dokonce slovům zcela protichůdně. Dá se tedy říci, že zatímco řeč může být lichá, to, co o nás prozrazuje výraz tváře, se nadlouho ulhat nedá.

Kromě psychologů a kriminalistů využívají tohoto faktu i fotografové. Jedním z těch, jimž učarovaly lidské tváře, a tak se znovu a znovu pokoušejí dešifrovat jejich poselství, je i Jaroslav Kučera, jemuž je věnována nejnovější výstava ve virtuální galerii World Webphoto Gallery. Najdeme zde dvacetsedm starších autorových fotografií, z nichž zejména ty ze sedmdesátých let mají díky jeho pozorovatelskému bystrozraku i nechtěné kouzlo normalizačního Absurdistánu. Ti z vás, kteří tuto dobu pamatují, mi jistě dají za pravdu.

O osobnosti fotografa se můžete obšírněji dočíst v průvodním slově k výstavě, zde tedy jen krátce: narozen roku 1946, absolvent stavební fakulty, fotografuje architekturu. Sociální téma ve fotografii je jeho koníčkem již dlouhá léta, což je jeden z důvodů, proč je akceptován okrajovými sociálními skupinami, do nichž proniká. Je držitelem Grantu primátora Prahy 1995, jeho fotografie byly desetkrát oceněny v několika ročnících soutěže Czech Press Photo, letos obdržel hlavní cenu Fotografie roku za snímek ze seriálu Kameny a násilím proti globalizaci.

Snímky Jaroslava Kučery jsou černobílé, působí jako ostře tesané. Jejich pointa je okamžitě zřetelná, někdy překvapivá, často vybroušená do hrotu grotesknosti. Okamžik zmáčknutí spouště je vždy okamžikem klíčovým. Své obyčejné lidi Kučera snímá s empatií, která je jistě tou kouzelnou formulí, otevírající mu vstup do jejich soukromí. Nemá zájem je vizuelně zušlechťovat, je mu jedno, co si o nich myslí divák. On sám je vyzdvihuje z bezejmennosti a považuje za zajímavé už tím, že je fotografuje. Zaměřením se na děje, odehrávající se v jejich tvářích, pak divákovi připravuje prostor pro minipříběh, jenž si každý může domyslet.

Kučerovy fotografie nejsou žádné samoúčelné sociologické studie nebo existenciální výjevy. Jejich objekty jsou z prostředí značně různých: dělníci z fabriky, lidé v metru, opilci, děti, na svobodě i v pasťáku, staří pánové v domově důchodců. Právě tváře starých lidí s brázdami, které vyhloubil život, a z nichž se dá číst, se zdají fotografa přitahovat nejvíce. Například záběr rezignovaných staroušků z domova důchodců v Prachaticích je výmluvnější než dvacet stránek vyprávění. Jedním z nejlepších snímků kolekce je naopak rozkošně neohrabaný a naivní akt mladé dívky v prostředí kolejního provizoria. Příběh kromě výrazu tváře tvoří gesto, hlava v dlaních starého šachisty na jedné z fotograficky nejčistších momentek expozice, způsob, jímž prodavačka v bufetu lžící krmí vozíčkáře, ruku v ruce jdoucí nestejnorodý pár v metru.

Zajímavou podívanou zcela specifického druhu jsou pak momentky z oslav Prvních májů v různých letech. Ve tvářích fotografovaných lidí se střídá celá škála výrazů, od nadšeně servilních, téměř oficiálních masek, přes lhostejné, až po ty, kteří, netušíce, že se právě stali „obětí“ objektivu, nasadili výraz adekvátní jejich nitru – totiž otráveně unuděný. Jako doplněk tomuto panoptiku lidského pokrytectví zařadili autoři výstavy do kolekce velmi příhodně i záběr čtyř počišťovačů , nečinně s pracovními nástroji v ruce sledujících pravděpodobně prvomájovou demonstraci. Jejich obličeje věrně reprodukují jejich pocity, jen se dobře podívejte. Poslední snímek expozice je symbolický, i když jsou na něm lidé jen jako stafáž. Po skončení veselice opouštějí Letenskou pláň – a opouštějí i hlavou dolů postavený transparent, „bludný kruh“ s nápisem SOCIALISMUS.

Setkání s člověkem je dalším zajímavým projektem virtuální galerie World Webphoto Gallery, která se stále více profiluje jako výstavní síň, přístupná širší obci příznivců fotografie, neslevující však přitom z uměleckých kvalit vystavovaných děl. Je to sympatické a my si musíme jen přát, aby nastoupený trend provozovatelům galerie vydržel.

(Jaroslav Kučera: SETKÁNÍ S ČLOVĚKEM, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 2. 3.)