Virtuální galerie zabodovala - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

16. června 2000, 00.00 | Máte už dost sezení u počítače? Chcete být na chvíli úplně sami uprostřed pohádkového lesa pokrytého jinovatkou, nebo sledovat romantický západ slunce? Podejte nám ruku, jde se!

Naše doba osciluje mezi šedým průměrem a divokou extravagancí. Paradoxem je, že obojí má společné kořeny: jak jinak by si člověk, žijící svůj všední konzumní život, mohl opatřit nějaký ten vzruch, než vyhledáváním toho, co je jeho křiklavým opakem. Výstřednost tedy slouží šedi a výsledkem všeho je totální ztráta úrovně a vkusu, která pomalu prostupuje všechny vrstvy společnosti.

O to více překvapí a potěší, setkáme-li se s něčím, co je plnokrevné a přitom opravdové a nepodbízivé – v životě i v umění. Pokud na takové setkání máte chuť právě teď, přeneste se do virtuální galerie společnosti CD-FOTO BLER na adrese www.wwg.cz, v níž pod názvem Hory, lesy, bystřiny, narazíte na výstavu fotografií Jiřího Havla. Při pohledu na ně mám zvláštní pocit, jako by tenhle člověk obyčejného zevnějšku uměl čarovat. Nefotografuje nic převratného, nýbrž přesně to, co inzeruje název jeho výstavy. Nedělá to ani takovým způsobem, aby nemohl být obviněn z konzervatismu (například samoúčelnými experimenty, dokazujícími, jak je autor nonkonformní a nedotčený tradicemi). Jiří Havel prostě kašle na případné kritiky. Ze snímků je zřejmé, že příroda je jeho velká láska, a on ji svým objektivem miluje. Kromě krásy fotografie vyzařují i mohutnou dynamiku, pohyb a vzruch, které jsou sice nedílnou součástí přírody, ale jen ti vyvolení je do záběru dokáží dostat. Pokud na fotografovaném místě vanul vítr, cítíme jej i my, návštěvníci virtuální galerie, pokud umělce bodalo do očí ostré slunce, budeme je přivírat i my.

Dnes si zvykáme na to, že prostředí, v němž žijeme, je stále více zdevastované, podřízené honu za blahobytem, jenž bude jednou lidstvu přepychovou rakví. Havel však očividně odmítá respektovat tuto zákonitost a představuje nám svůj ideál: panenské hory pod čistým nebem, slunce zářící na zasněženou stráň, čistou vodu horské bystřiny točící se v barevných vírech. Nechce nám však jen lacině dávat klapky na oči, naopak má jiný záměr. Jako by říkal: „Toto je, člověče, tvoje dědictví, které nesmíš lehkomyslně zničit.“

Autor má odvahu projevit svou touhu po krásnu (to už se opravdu dneska nenosí, módou je naopak krásu hledat v ošklivosti). Je zřejmé, že nenásleduje vývoj moderní fotografie snímat náhodně (někdy dokonce i bez kontroly hledáčkem), nýbrž scenérie pro svoje snímky si pečlivě vybírá, stejně jako počasí a roční období, v němž je snímá. Pro dokonalý záběr je ochoten nejedné oběti; tou nejmenší je časné vstávání pro zachycení prvních slunečních paprsků na horských stráních.

Ohromeni budeme již při vstupu do virtuální galerie. Snímek západu slunce nad močálem, kdy se žhavá koule vznáší v průzračném vzduchu a zrcadlí se ve střípcích vody, zatímco na obzoru se tyčí osamělý vrch, by mohl být dějištěm dramatu. Já osobně jsem však dala přednost „komornějším“ obrazům. Například snímku kamenů obrostlých žlutozeleným lišejníkem na pozadí hornaté krajiny, jejíž vzdálenost ještě zdůrazňuje modrý opar. Nebo celé řadě zimních záběrů, které lze zhruba rozdělit do dvou skupin: na zimu zachmuřenou, mrazivou a nepřátelsky krásnou a na tu, která se vyznačuje ostrým sluncem proudícím po bílých stráních s ohnutými smrčky.

Naprostou jedničkou je však dle mého názoru detail horské bystřiny, která se točí kolem balvanů a vytváří víry. Dokonale zachycená překvapivá barevnost dělá z tohoto díla malý skvost.

27 barevných fotografií, které od 2. června, 9.09 hod. (kdy byla zahájena vernisáž) můžete vidět ve World Photo Gallery, prozrazují autorův talent pro uchopení krásného okamžiku, schopnost docílit pomocí světla maximálního účinku, avšak zejména dar zachytit na filmové políčko dech přírody. Až „vyjdete“ z galerie a podíváte se ven z okna, bude vám chybět.