Velmistr tajemna - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

9. dubna 2001, 00.00 | Kam pluje loď, která se vynořila z mlhy? Kdo bydlí za slepým oknem? Odkud přijeli kočovníci vozem s plachtou? Tajemstvím dýchají fotografie Jana Lauschmanna, který svůj první snímek udělal již roku 1912!

„Zastav se, okamžiku, jsi krásný!“ Tento výkřik, kolem něhož se točí osud Goethova Fausta, by mohl být i mottem nevšední výstavy, která právě probíhá v Českém centru fotografie v Náplavní ulici. Až na malý detail: okamžiky, zachycené na vystavených snímcích, možná dílem krásné byly, z velké části však byly zcela obyčejné. Krásu získaly až díky Mistrově objektivu.

Jan Lauschmann, jehož sté výročí narození připadlo na letošního apríla, fotografoval od svých jedenácti let (připomínám: od roku 1912!). Jeho tvorbu však výrazně ovlivnila skutečnost, že se coby student pustil zcela jiným než uměleckým směrem; dal se zapsat na Vysokou školu chemicko-technologickou. Na to ve čtyřicátých letech navázalo jeho působení ve funkcích vedoucího závodu a technologa továrny Neobrom. Ve své umělecké tvorbě využil Jan Lauschmann svých znalostí fotografické chemie pro docilování speciálních efektů i umocňování atmosféry snímků při zpracování. V technikách jako byly ony bromolejotisky, pigmenty a jiné, které používal, byl nedostižným mistrem. Pokud alespoň k jednomu snímku nepřistoupíte a nebudete jej zkoumat zblízka ve snaze zachytit všechny detaily, vydržíte víc než já.

V počátcích své tvorby Lauschmann používal měkce kreslící objektivy, koncem dvacátých let pak přešel k ostré kresbě negativu. I tato posloupnost je expozicí znamenitě zdokumentována, stejně jako pozdější vliv konstruktivismu (konec 30. let), který se projevil ve strmých nadhledech a podhledech (vynikající Bechyňský most). Další období tvorby tohoto autora se vyznačovalo zájmem o detaily všedních věcí a jejich ztvárňování. Jan Lauschmann s úspěchem pěstoval snad všechny žánry, možná s čestnou výjimkou portrétu. Myslím, že sám se nejlépe cítil v zachycování scenérií ulic a uliček, nábřeží, nebo částí budov, městských či venkovských. Nesoustřeďoval se však na architektonickou krásu objektů, a to ani v případě těch, které k takovému přístupu přímo svádějí (např. Karlův most), nýbrž přednost vždy měly dojem, atmosféra, prchavé kouzlo. Zmíněný Karlův most Lauschmann roku 1929 fotografoval za pošmourného deštivého dne, a také matné obrysy Hradčan, lesknoucí se dlažební kostky a odrazy procházejících lidí na nich v divákovi zanechají pouze pocit chladu, tesklivosti, bezejmenného všedního dne, dávno zmizelého v propasti času.

Určitě vás zaujme žánrový výjev Starý žebrák u Karlova mostu, který postrádá jakýkoli sociální atak, zato měkká kresba povyšuje obraz starého muže s pokorně skloněnou hlavou ve stínu stromů, padajících na zdivo kamenného mostu, na tušení, snový výjev, halucinaci, cokoli chcete.

Zajímavý experiment se Lauschmannovi podařil v případě dvou snímků jednoho místa (z roku 1926). „Večer pod mým oknem“ je schikanedrovsky pojatá scéna, kdy za mrholivého stmívání osvětleného jen vývěsním štítem a chvějivým svitem plynových luceren přejíždí vyprázdněnou ulici člověk s vozíkem. Hned vedle vidíme toto místo ve dne: kouzlo noci zmizelo, sluneční paprsky dopadají v úzkém pruhu mezi domovními bloky na chodník, ulice se zaplnila lidmi.

Vysloveně fascinující jsou impresionisticky pojaté obrazy, jejichž ústředním motivem je loď. V prvním případě se jedná o parníček, jehož dým se ztrácí v husté mlze, připlouvající k pouze tušenému břehu s několika stromy. Na druhém je obyčejná pramice s lidmi na pozadí skály (možná Vyšehradské?), opět zahalené v husté mlze. Tak jako se loď z mlhy vynořuje a v mlze opět mizí, stejně neuchopitelné je i tajemství, vyzařující z těchto záběrů.

V Lauschmannově tvorbě se často setkáváme se světlem coby tvárným prostředkem. Velmi zajímavě s ním například pracuje na několika snímcích schodišť. Ze schodiště v moderním domě světlo společně se stínem modeluje konstruktivistickou skládanku ploch a plošek, jinde stín ozdobného zábradlí vytváří na osvětlené ploše ornamenty. Vrcholem je Večer na schodech, zcela jistě ovlivněný českou avantgardou, kde geometrická hra stínů vrženého zábradlím na schody a stěnu tvoří rafinované zrakové klamy.

Krajinářství nebylo Lauschmannovou doménou, ale několik snímků krajin v expozici přece jen najdeme. Ve stejném roce, 1932, vznikly fotografie V červnu a Hlubočepské skály, a přesto je jejich pojetí diametrálně odlišné. Šípkový keř v popředí, za ním vysoké obilí pod letní oblohou, vše nadýchnuté díky měkkému prokreslení, působí téměř mánesovsky. Naproti tomu u divokých skal hlubočepských Lauschmann zdůraznil zejména ostré kontrasty hladkých deskovitých ploch v kameni.

„Chcete je koupit všechny?“ ptal se mě žertem zaměstnanec galerie, a já jsem si na okamžik představila, že bych byla doma obklopená těmito fotografiemi. Pokud výstavu navštívíte, představte si to také, a hned budete vědět, jaké byly moje pocity: prostě snímky, na které bych se vydržela dívat celý život.

(JAN LAUSCHMANN, České centrum fotografie, Náplavní 1, 120 00 Praha 2, po-pá 11-18, vstupné dobrovolné, do 4. 5.)