Ve stínu Draculy - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Navigace:  » Úvodní stránka  » Rubriky  » Ze společnosti  

28. června 1999, 00.00 | ... tak si představujeme Transylvánii. Jaká je však doopravdy, o tom vydal třicetileté svědectví transylvánský rodák Péter Korniss.

V neděli 27. 6. skončila výstava fotografií Pétera Kornisse nazvaná Inventura, kterou měli návštěvníci možnost shlédnout v Sále architektů Staroměstské radnice. Ač by se podle názvu mohlo zdát, že se bude jednat o reportáž ze samoobsluhy, nebylo tomu tak. Námětem vystavených snímků byl život lidí, zejména maďarské menšiny, v Transylvánii v Rumunsku. Proč tedy tento název? "Během svých cest do Sedmihradska jsem měl možnost poznat vesnice, kde jsem ještě nacházel téměř nedotčený tradiční svět venkova a pak jsem byl očitým svědkem pozvolných změn, které již v blízké budoucnosti způsobí hlubokou proměnu venkovského života." říká sám autor a vysvětlení se nabízí: výstava s podtitulem Transylvánské fotografie 1967-98 je jakousi inventurou všeho, co v Sedmihradsku prožil, a také změn, které zaznamenal.

Inventura, která existuje také v knižní formě, byla poprvé instalována v prostorách budapešťské národní galerie Mücsárnok, poté v Bukurešti a Vídni a nakonec v Praze, kde, jak uvádí předmluva, byla uvedena její "sevřenější verze". Některé zápisy v knize hostů (a já s nimi) se ptají, proč nám bylo odepřeno vidět verzi "nesevřenou"? Špatnou službu maďarskému fotografovi udělalo i umístění výstavy do Sálu architektů, který se jak známo nachází ve 4. patře Staroměstské radnice, zejména, když právě nebyl v provozu výtah …

Ale teď zpátky k umění. Péter Korniss (* 1937) se narodil v Kluži v Transylvánii, od roku 1949 však žije v Budapešti. Třicet let pracoval jako redaktor v časopise, v současné době žije a tvoří na volné noze. Vystavoval v galeriích a muzeích mnoha zemí světa a jeho fotografie byly publikovány v tak renomovaných časopisech, jako jsou GEO, Time nebo Epoca. Vydal také několik knižních publikací. Je členem Mezinárodního poradního sboru World Press Photo a sboru poradců americké Nadace W. Eugena Smithe. Letos v březnu obdržel z rukou maďarského prezidenta nejvýznamnější maďarské vyznamenání - Kossuthovu cenu za "mnoholeté úsilí začlenit kulturu maďarské menšiny Sedmihradska do kulturního kontextu obou sousedních a územně se kdysi svářících zemí." Což je víc než chvályhodné, pomyslíme-li na to, co se ještě nedávno odehrávalo poněkud jižněji od hranic obou zemí. Kornissovou vášní je zachycovat formou fotodokumentu život lidí v delším časovém plánu. Kromě třicetiletého snímání života v Sedmihradsku např. také sledoval život jednoho migrujícího dělníka v sedmdesátých letech , a to po dobu 10 roků.

Představa života prostých lidí v Transylvánii je pro člověka, který tam nikdy nezavítal, poněkud jednostranná - živobytí ve stálém nedostatku, primitivní podmínky, absence civilizačních vymožeností. Jan H. Vitvar dal své recenzi o výstavě (MF Dnes, 21. 6.) titulek Fotografie Maďara Pétera Kornisse by neměly vyvolávat smutek. A ony ho skutečně nevyvolávají. Život snímaných lidí je prostý, jistě však není primitivní, neboť tito lidé prožívají drobné radosti i starosti, mají své tradice i spojení s přírodou. To, pravda, už u mladších osob není tak zřetelné, ale s nimi zase vstupuje do světa dřevěnic, dobytka a petrolejek nová doba, která má opět jiné půvaby.

Černobílé fotografie velkého formátu nejsou seřazeny chronologicky. Než si přečteme popisek, můžeme tipovat, ze kterého období asi ten či onen snímek je. Někdy je to poměrně snadné, neboť realita šedesátých a první poloviny sedmdesátých let byla opravdu ještě značně rustikální, snímky z let devadesátých už nesou zřetelně pečeť postupující civilizace, spjaté určitě s pádem komunismu v Rumunsku. Ale i u některých fotografií z nedávné doby zaváháte - tradice má ještě tuhý kořínek. Příkladem jsou Hráči karet před hospodou (1998), fotografie, k níž by se u nás dala určitě najít obdoba z přelomu století. Korniss často klade vedle sebe staré a moderní, aniž by cokoli komentoval; tak je tomu např. na snímku Matka a dcera (1997), na němž je matka v tradičním kroji, zatímco dcera má na sobě moderní bundu, kalhoty a tenisky. Dva světy se setkávají v drobném detailu - modlitební knížce, kterou každá z žen drží v rukou. Často také vidíme, jak se moderní vkrádá do pole působnosti starého, například tam, kde se mezi podobenkami členů rodiny a svátečními skleničkami objeví plakát Michaela Jacksona. Velice působivé jsou aranžované portréty osob, obklopených tradičními předměty nebo v tradičním prostředí (Pravoslavný pop a kostelník, Otec s dcerou doma, Babička s vnukem).

Pro mě osobně byly však nejpůsobivější Kornissovy snímky ze sedmdesátých let. A nemusely být ani tak atraktivní jako např. V neděli po mši (1971), kontrast černě oblečených venkovanek s bílými rukávci, které jako by vystoupily z obrazů Joži Úprky, nebo mladičká dívka v tradičním širokém slaměném klobouku obracející seno (1974). Starý muž na cestě domů (1974) se s pecnem chleba v podpaží ztrácí v nekonečném bahně plném zrcátek stop. Nebo Dům s márami - pohřební shromáždění před chalupou s doškovou střechou, za níž se do dáli rozkládá magicky nasvícená hornatá krajina.

Péter Korniss dokazuje, že umí čarovat pomocí černobílé fotografie. Je skutečně mistrem atmosféry, a to do té míry, že pracně zjišťujeme, jakými prostředky jí vlastně dosáhl. Všechno, i aranžované portréty, jsou neobyčejně přirozené a civilní, a každá snímaná věc má smysl. Fotograf nám adresuje své poselství o tom, že všechno, co je dnes moderní, se působením času stane minulostí. Ta by však - alespoň pro obohacení našeho života - měla s námi zůstat co nejdéle.