V tvrdém rytmu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

20. srpna 1999, 00.00 | V Rock Café právě nyní probíhá neobyčejná výstava. Neobyčejná tím, že při prohlížení fotografií z Nepálu máte pocit, jako byste byli sami vtaženi do děje. Pouze všudypřítomná tvrdá hudba vás přesvědčí, že tomu tak není.

Rock Café je známé především jako svatyně tvrdé hudby s přídechem nonkonformnosti občas až lehce do skandálna. Pravidelní návštěvníci však vědí, že v jeho prostorách lze nalézt i umění jiné než hudební. V suterénním baru Absolut například právě probíhá výstava fotografií z Nepálu Petra Kouteckého. A protože se jedná o rockový klub, byla i vernisáž v úterý 13. 7. stylová - zahráli Main Bazaar a Tam-Tam Orchestra Miloše Vacíka.

Výstavu tvoří 14 barevných fotografií většího formátu. Ač je Nepál země od Čech velmi vzdálená, jsou jeho hlavní atributy u nás známé každému poněkud vzdělanějšímu člověku - primitivní způsob života horalů v Himálaji, svatí mužové v klášteřích, vrcholy nádherných osmitisícovek. To nám na svých fotografiích předkládá i Koutecký; jeho snímky obsahují navíc téměř vždy překvapivou pointu, která je dalším nečekaně pestrým kamínkem do mozaiky našich představ o Nepálu. Fotografie jsou na hony vzdálené běžným reklamním snímkům pro cestovní kanceláře. Zabíráním věcí a lidí zdánlivě obyčejných však autor přesvědčuje, že právě v tom nejmarginálnějším se někdy skrývá neočekávané.

Na svatém muži asketického vzhledu v jogínském posezu na první pohled upoutá výraz tváře, jemuž dominuje překvapivě nedůvěřivý pohled, který vystupuje ze statičnosti fotografie jako živá síla. Kolem muže jsou rozloženy věci běžné v prosté domácnosti této části světa - deka, kovové nádobí, barevné svaté obrázky. Mezi nimi i baterie, důkaz, že (zhoubná?) civilizace proniká pomalu ale jistě i sem, do nejodlehlejších míst naší planety. Co všechno do Nepálu ještě proniklo, ukazuje jiná fotografie, jejímž ústředním objektem jsou hrající si děti. Za nimi, na zdi z načervenalých cihel, je namalován srp s kladivem. Domorodé obyvatele fotografuje Koutecký vůbec se zvláštní empatií. To poznáme třeba na snímku, kde žena neurčitého věku šije na ulici před domem cosi na staré singrovce, obklopena přihlížejícími, zatímco u prsu má, aniž by ho byť jen jednou rukou držela, přiložené dítě. Nebo snímek nepálské babičky v pestré suknici, jež má na čele zavěšen tradiční koš. Vedle stojící dítě drží též cosi barevného, ale při pozornějším pohledu zjistíme, že to je moderní hračka z umělé hmoty.

Zvláštní kapitolou expozice jsou Kouteckého přírodní snímky. Bezesporu nejkrásnější je ten, jehož nádherná plasticita je tvořena třemi vrstvami hor - bílou, zasněženou v pozadí, kamenitou šedou uprostřed a načervenalým balvanem v popředí, to celé proti oslňující modři východního nebe. Nádherný je však i moment, kdy himálajské vrcholy jsou od svých úpatí odděleny mysticky působící mlhou. Spojení přírody s člověkem dokáže být v Kouteckého podání také působivé, zejména jedná-li se o shrbeného, chudě oděného horala, jenž po kamenité cestě kráčí vstříc nebetyčným vrcholům. Fotografie může mít i jiný výklad: tak nepatrní jsme my, pomíjivé lidstvo, proti věčné přírodě. Koutecký dokáže zachytit velebnost hor a klid, který v nich panuje a vzdaluje je nervóznímu, malichernému světu "civilizace".

S tím souvisejí i záběry buddhistických mnichů. Zajímalo by mě, do jaké míry je v jejich svatyních dovoleno fotografovat. Protože Koutecký zachytil nikoli turistickou atrakci, ale vyvolené muže přímo uprostřed náboženského života - při meditaci, modlitbě, s dlouhými obřadními troubami, podobnými šalmajům. Tito lidé jsou pohrouženi do svého nitra a jako potvrzení jejich separace od všedního života je obklopuje magické načervenalé světlo, proudící dovnitř místnosti barevnými skly v oknech.

Země mystického Východu jsou již nějaký ten rok v kursu. Západní svět, zejména mladý, se zajímá o jejich kulturu i náboženství, východní prvky s úspěchem pronikly do evropské módy. Módou se také stalo do těchto zemí cestovat. Čtrnáct fotografií Petra Kouteckého však tuto poplatnost trendům překračuje. Umělec totiž dokáže proniknout pod povrch, vcítit se do odlišností tohoto jiného světa, pochopit zobrazované osoby i jejich mentalitu. To je možná důvod, proč i oni sami mu vycházejí vstříc a pootevírají mu dveře do svého soukromí. Ve spojení s technicky dobrou úrovní snímků to dohromady dává zážitek neobyčejné intenzity. Zážitek, který uprostřed chromu a umělé hmoty barového interiéru působí jako z jiného světa.

(Petr Koutecký: NEPÁL, Rock Café, Absolut bar, Národní 20, Praha 1, otevřeno po-pá 10.00-03.00, so 20.00-03.00, do 31. 8,)