Trhni si! - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

30. března 2001, 00.00 | Zdá se, že národ se dělí na dvě poloviny: na ty, kteří tento billboard milují, a jeho vášnivé odpůrce. O tom, kam patří autorka článku, se dočtete právě v něm. Výstavu jsme tentokrát - vzhledem k jarní únavě - pojali také spíše odpočinkově.

Také rádi fotografujete své zvířecí mazlíčky? Baví vás zachycovat je v situacích, kdy se chovají „skoro“ jako lidé? Pak si někdy najděte pár minut na minivýstavu fotografa Jana Šimečka v minilabu Kostka na Bělehradské ulici.

Majitel již tradičně dává prostor zajímavým zjevům z oblasti fotografického umění, lhostejno, zda se jedná o ty, jimž je fotoaparát prostředkem obživy, či o kvalitní amatéry. Protože sám působil léta jako profesionální fotograf, dovede se vkusem předložit i snímky, které byly pořízeny vysloveně pro radost, a jež rozhodně neaspirují na umístění v nějaké fotografické Dvoraně slávy.

Dá se však říci, že dvanáct barevných snímků nejrůznějších psů, které tvoří expozici, je dobré kvality. Jsou nápaditě aranžované, většinou tak, aby zdůraznily „lidský“ charakter zobrazovaných potvůrek, a celkově je na nich znát, že jejich autor o fotografování něco ví. Upřímně řečeno, není vůbec snadné dělat takovéto záběry, neboť se jedná o riskantní balancování nad propastí kýče, kam se nepříliš zkušený autor může velice snadno zřítit. Jan Šimeček však tímto nebezpečím „probruslil“ odvážně, i když ne vždy bez ztráty bodu. Myslím však, že záběry ocení především ti, kdo podobného domácího mazlíčka mají, a také s ním zkoušejí podobné experimenty. Protože se autor přednostně zaměřil na štěňata a psy ras exotických, poněkud bizarního zjevu, jsou podobně bizarní i situace, v nichž se nacházejí, a jejich pozice. Pokocháme se exemplářem bojového plemena, na němž zaujmou pozorné oči a šátek „kolem krku“, cukrkandlově roztomilým bílým štěnětem, které při zívání ukazuje předpisově růžový jazýček, či pejskem, zvědavě zírajícím zpod plotu.

Na skupinových fotografiích dává Šimeček vyniknout jejich odlišnému chování, které je připodobňuje k lidem. Například v případě trojice pejsků, z nichž jeden zívá, druhý mu pozorně „naslouchá“, neboli kouká mu do mordy, třetí trošinku připitoměle přihlíží. Nebo opravdu půvabná dvojice buldočků, kteří podmračeně zírají z okna úplně stejně jako lidští zevlouni.

Fotografie Jana Šimečka jsou lékem na špatnou náladu, milým pohlazením. Netváří se jako velké umění, což je na nich to nejsympatičtější. Není ale zapotřebí i takovýchto snímků, neboli, máme vždy náladu být atakováni silnými vjemy?

Už dávno jsem chtěla napsat pár slov o kontroverzní reklamě na brněnské pivo Červený drak. Nejen proto, že mi zachutnalo dávno před tím, než reklama vznikla. Ačkoli už první verze byly značně provokativní, líbily se mi, a nejen to, byly mi sympatické. Pak se do věci vložili arbitři elegantiarum, kteří vždy přesně vědí, která reklama je nechutná (stažená liška) nebo urážlivá (Červený drak), a tedy neetická, a pro nás, nesvéprávné konzumenty, zcela nebezpečná. Takže polonahé potetované dívky, propagující s vyzývavýn gestem lahodný mok, zmizely a nebylo o čem psát. Teď se (alespoň) jedna opět objevila a já musím říci, že lahodí mému oku, kdykoli jdu kolem. Oceňuji nápad včetně hesla Trhni si!, dílčí nápady s tetováním (které tu ale už bylo) a se stínem v podobě draka, dokonalé grafické ztvárnění, střízlivou ale jednoznačnou barevnost. Jeden z mála reklamních výtvorů, jež lze směle označit slovem dokonalé. Ostatně všichni kritici výkřiku „Trhni si!“ by si měli vzpomenout na heslo jistých billboardů nedávné minulosti „Strč si ho do … kabelky“, které v určitých souvislostech s obrázkem lehce nutilo ke zvracení.

Tak to jen na okraj, i když trochu opožděně. A ještě informace pro ty, kdo by mě obviňovali ze stranění Brňákům: jsem křtěná Vltavou.

(Jan Šimeček: KDYŽ MLUVÍ OČI, Minilab Kostka, Bělehradská 59, Praha 2, denně 9-18, zhruba do konce dubna)