Temno v Praze - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

5. září 2001, 00.00 | Baroko bývalo nazýváno "temnem" českých dějin. Ve skutečnosti je však světlou epochou architektury a výtvarného umění. Hold barokní Praze v podobě fascinujících fotografií přišlo vzdát mnoho známých jmen českého fotografického umění. První z nich, J. Eckert, snímal Prahu již roku 1908!

Minulý režim byl s barokem hned hotov. Milióny žáků si ze školy odnesly povědomost o tom, že to bylo období násilné rekatolizace, útlaku, vlády cizácké šlechty, také umění bylo pojímáno většinou jako služebníčkování mocným, zkrátka doba temna. Jen málokdo si dal práci, aby zjistil, jak to bylo doopravdy. Třeba to, že jezuitou byl kromě obránce českého jazyka Bohuslava Balbína i Bedřich Bridel, nazývaný největším básníkem středoevropského prostoru 17. století. Málokdo se dozvěděl, že pražský arcibiskup hrabě Harrach měl kvůli svému odporu k násilnému pokatoličťování českého obyvatelstva velké potíže s Vídní. A to mluvíme jen o sféře klerikální.

Nemnohý stát má na svém území takovou koncentraci barokních památek jako právě Čechy. „Cizáci“ a „zaprodanci“ dali vzniknout nejen skvostům, kterými se pyšní Praha a velká města, ale i množství drobnějších staveb na venkově, jakými jsou a bohužel v mnoha případech už jen byla panská sídla a kostely. Kolik právě kostelů, často ve vesnicích o pár číslech, bylo vystavěno třeba podle plánů mistra barokní architektury Kiliána Ignáce Dienzenhofera!

Barokní architektura je tématem výstavy nazvané Kamenná krása barokní Prahy, jež se připojuje k mohutnému projektu Sláva barokní Čechie, jistým způsobem rehabilitujícímu kontroverzní úsek našich dějin. Symbolicky se zde sešli fotografové současní i již nežijící, aby se pokusili, každý po svém, ukázat návštěvníkovi právě to, co je na barokní Praze fascinovalo. Jako celku se jim podařilo vystihnout jedinečný fenomén hlavního města, spočívající v organickém prorůstání barokního vlivu do celkové podoby Prahy.

A opravdu je na co se dívat. Pražské baroko můžeme vidět objektivem spíše dokumentárním a připomenout si, že mnoho cenných objektů bylo nenávratně ztraceno asanací na přelomu století, nebo nás uchvátí krása náladových fotografií, jejichž autory neomylně poznáme po rukopise, ale také můžeme objevovat detaily fasád, ozdob či skulptur. A protože barokní Praha nejsou jen paláce a kostely, nahlédneme i do zákoutí dvorků starých pavlačových domů.

Nepřekvapí, že převážná většina fotografií je černobílých. Právě v kontrastu různých odstínů šedi nejlépe vyniknou ušlechtilé tvary architektury. I když jsou vystavené barevné fotografie vynikající kvality, neubráním se dojmu, že barva v tomto případě příliš odhaluje, nechává méně prostoru pro fantazii diváka. A ta právě hraje v navýsost mystickém baroku jednu z hlavních rolí.

V expozici se skutečně sešli autoři, pro něž Praha představovala či představuje celoživotní inspiraci. Určitě vás zaujmou snímky Jindřicha Eckerta, jehož záběry staré Prahy z přelomu století mají neopakovatelné kouzlo dávno zmizelého. Portál u Eggenberkovy zahrady na Smíchově, dům U hřebenu nebo asanace části Platnéřské ulice (!) jsou přímo esencí krásně zpracované nostalgie. V této souvislosti nesmím opomenout ani dosud nedoceněného klasika české fotografie Jana Lauschmanna, u jehož doslova magického pohledu na malostranské střechy a chrám sv. Mikuláše přes kouřovou clonu určitě postojíte.

S detaily barokní architektury pražských kostelů sv. Mikuláše a Tomáše si citlivě pohrává Alexandr Paul, další fotografové (Prošek, Honty) nám představili barokní sochy v detailu. Tadeáš Juda od Matyáše Brauna ve svém exaltovaném výrazu objektivem Tibora Hontyho přímo ožívá. Proti nim staví Vladimír Uher své moderně zpracované detaily, které běžnému pozorovateli možná uniknou: ušlechtilou šroubovici tordovaného sloupku zpovědnice, jehož překrásné dřevěné struktuře tak svědčí zvolené osvětlení, nebo naprosto překvapivý pohled do bočního prostoru chrámu sv. Mikuláše.

Nechybí ani slavné panoramatické pohledy Josefa Sudka na pražské zahrady, zastoupen je také známý Cajskův záběr chrámu sv. Mikuláše z Vrtbovské zahrady. Tady se odehrávají i Minipovídky, které v sedmdesátých letech realizoval Bedřich Kocek s mimem Ladislavem Fialkou a jednou z Braunových soch. I když jsou vtipné, přesto je z nich cítit poplatnost módě této doby a pro naše oko působí už poněkud vyumělkovaně. Zahrada břevnovského kláštera je naproti tomu pojata velmi civilně – ani stopa po nějaké nádheře, je to pouze místo, kde záleží na člověku, zda na něj bude působit depresivním nebo uklidňujícím dojmem.

Zdeněk Zenger zdůraznil provázanost staré a moderní doby ve svém snímku kopulí Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, viděných přes řetízkový kolotoč. Zbytky dávného světa bez stresu a hektiky nám představuje Vladimír Sirůček. Jeho zimní scenérie uliček Malé Strany a Starého Města z padesátých let jsou ukázkou mistrovské znalosti řemesla a dokonalého citu pro atmosféru.

„Již jsem zde podruhé a stále se mám na co dívat …“, napsal kdosi do návštěvní knihy. Když si čtu řádky, které jsem právě napsala, mám podobný pocit. O výstavě Kamenná krása barokní Prahy by se dalo napsat několik článků a pokaždé by člověk neřekl všecko.

(KAMENNÁ KRÁSA BAROKNÍ PRAHY – Eckert, Lauschmann, Plicka, Paul, Prošek, Honty, Sudek, Cajska, Schnöbling, Uher, Janatková, Ehm, Kocek, Zenger, Sirůček, Karásek, Všetečka, Neubert, Ptáček, Kuklík, Krob, Richter, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, vstup 20, do 9. 9.)