Story z manželských ložnic - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

21. července 2000, 00.00 | Byli jste už jako děti zvědaví, co se děje v rodičovské ložnici? Nuže, nyní je vstup konečně povolen. Fotografe Vuku Latinoviči, díky!

Manželská ložnice je, alespoň pro určitou, poměrně velkou část populace, místem vysoce intimním, kam je povolen přístup pouze omezenému počtu osob, a to ještě ne úplně vždy. Můžete namítnout, že moderní doba zrušila zejména díky filmu i toto jedno z nejposlednějších tabu, díky čemuž je o dění v manželské ložnici informováno každé malé dítě.

Do manželských ložnic pronikl také student pražské katedry fotografie Vuk Latinovič, ale nikoli proto, aby zveřejnil jejich tajemství. Jeho záměr byl překvapivě opačný: ačkoli nasnímal v těchto ložnicích jejich obyvatele tak, jak je pánbůh stvořil, nechal nás, diváky, za hradbou neukojené zvědavosti, nad níž se tajemství vznáší jako lehký parfém.

Vuk Latinovič (*1967) je Jugoslávec, který doma původně vystudoval elektrotechniku, avšak již sedm let žije a studuje v Praze. Tady se také seznámil se svou nynější manželkou Elke a založil rodinu. Elke je Němka, Vuk pochází z Jugoslávie – možná právě tento fakt podnítil jeho zájem o smíšená manželství a tím i projekt, jehož část můžeme nyní vidět v prostorách pražské Galerie Velryba.

Svým pojetím se zdá navazovat na více než sedmdesát let staré dílo německého protagonisty sociologického portrétu Augusta Sandera. Autor zde soustředil fotografie středního čtvercového formátu nasnímané při existujícím světle na černobílý negativ. Námětem jsou muž, žena a dítě (nebo děti) v ložnici. Jedná se o aranžované a portréty, kdy aktéři se svých rolí ujali dobrovolně, a často je na nich znát i radost, že jsou snímáni pospolu se svými blízkými. Ač zde chybí moment náhody, působí záběry velmi prostě a přirozeně. Výsledek je zajímavý z několika pohledů. Latinovič si záměrně vybral páry s co nejodlišnější fyziognomií, a to i tehdy, jedná-li se v obou případech o indoevropskou rasu. Najdeme zde však i spojení vzácnější (mauritijská žena východního typu a typický blonďák) a jedno zcela netypické (slovanská dívka a drobný Japonec). Propojení genů pak u jejich potomků vede k překvapivým podobnostem. Dále Latinovič zobrazil všechny své modely zcela nahé, čímž vytvořil i jistou psychologickou studii podle toho, jak se každý z nich ke své nahotě chová: je suverénní, nebo se cudně zahaluje?

Na rozdíl od recenzentky Blanky Frajerové bych ve fotografiích neviděla „humanitní podtext propagace rasové snášenlivosti a národnostního porozumění“, který je sice dnes velmi moderní, ale podsouvat ho autorovým záměrům by bylo nadbytečné. Myslím, že při tvorbě tohoto cyklu se Latinovič, ač občan země, kde rasová nesnášenlivost přerostla do krvavých důsledků, spíše orientoval esteticky: prostě chtěl jen zobrazit různě zajímavé typy lidí, kteří třeba nejsou klasicky krásní, ale něco z nich vyzařuje.

Vuk Latinovič (jenž je na výstavě přítomen jako model se svou manželkou a dvěma dětmi) dokazuje, že fotografické řemeslo ovládá. Snímky působí na první pohled tak, že by je mohl udělat i začátečník se svým Ljubitělem, ale to jen dokazuje fotografovo nenápadné mistrovství. Protože za prostotou a přirozeností se skrývá záměr, který byl objektivem doveden na světlo boží. Umělec od roku 1995 participoval na šesti výstavách (mj. v Praze, Ljubljaně a Krakově), na veletrhu Interkamera 97 získal Hlavní cenu.

Galerie Velryba je známá tím, že prezentuje zejména díla začínajících umělců. Mladí autoři hodně a rádi experimentují, ne vždy však je jejich cesta pravá. Fotografie Vuka Latinoviče však svým klasickým, citlivě zpracovaným námětem vnesou zklidnění do divákovy duše, tajemství v nich přítomné však tuto klidnou hladinu opět příjemně zčeří.

(Vuk Latinovič: PORTÉTY RODIN – Lidé 21. století, Galerie Velryba, Opatovická 24, od 13 hod., do 28. 7.)