Spánek rozumu plodí příšery - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

6. dubna 2001, 00.00 | Příšeru z alobalu, dílo Jitky Splítkové, můžete vidět ve foyeru Akademie věd ČR. Těžiště výstavy je však v černobílých fotografiích téže autorky, které se překvapivým způsobem vyjadřují ke vztahu člověka a okolního světa.

Dnes vás pozvu mezi akademiky. Žádné obavy, společenský oděv není podmínkou, a pobyt na akademické půdě také nebude žádný suchopár. Vystoupáte pouze pár schodů a ve foyeru Akademie věd ČR na Národní třídě už se můžete dívat. Neboť jsou zde umístěny fotografie, obrazy, koláže a také jeden objekt výtvarnice Jitky Splítkové.

Výstavy ve foyeru Akademie věd se pomalu dostávají do povědomí veřejnosti. I já jsem jich několik propásla, neboť jejich výměna probíhá poměrně rychle. Protože mi nikdo na místě nebyl schopen podat informaci, kdy skončí výstava současná, radím všem, kteří by měli zájem ji shlédnout, aby s návštěvou vědeckého ústavu neotáleli.

Všechny artefakty Jitky Splítkové se zabývají člověkem a jeho vztahem k okolnímu světu. Je z nich cítit autorčina upřímná snaha podat pravdivou výpověď o svých pocitech, to se jí však kvalitně daří pouze v případě fotografií, koláží a jediného objektu; ve srovnání s nimi jsou malby trochu křečovité a na něco si hrají. Fotografie jsou černobílé a autorka je rozdělila do několika cyklů, jejichž názvy jsou jakýmisi výsledky zkoumání lidské identity. Co nám chce sdělit? Jistě ne pouze to, že „člověk technický“ je obklopen nástroji, stroji a Petriho miskami, jak by se povrchnímu pozorovateli mohlo zdát. Přestože Splítková na svých snímcích předkládá symboly velmi jednoznačně, neměl by se tím člověk nechat strhnout, protože její zpráva je v těchto symbolech zakomponována subtilně. Nejlepším příkladem je asi snímek dámských střevíčků obalených alobalem pohozených ve světelných skvrnách na trávě (Člověk v lese).

Splítková je navíc obdařena velkým citem pro snímání lidské tváře. Portrétů je mezi vystavenými fotografiemi dost, a většina z nich přímo vypráví o osobnosti, již tvář patří, lhostejno, o jakou věkovou kategorii se jedná. Umělkyně nejen bohatě využívá rozmanitostí rysů, výrazu očí, gest, ale vhodně volí i detaily, jimiž své modely obklopuje. V tomto smyslu určitě zaujme například portrét chlapce v protisvětle na pozadí vodních řetězců tryskajících z fontány, snímek jiného mladého muže za nasvícenou pavučinou nebo dívka s rozpuštěnými vlasy hledící dolů, na jejímž krku jen tušíme nápadný náhrdelník.

Samostatnou kapitolou je série „Človíčci“. Splítková se úspěšně vyhýbá svodům, udělat z dětí roztomilé panenky nebo je naopak představovat jako hyperaktivní rošťáky. Její tři detailní portréty človíčků v různém „stádiu vývoje“ prozrazují schopnost empatie do dětské duše, která z dětí dokáže „dostat“ víc, než jen letmou grimasu.

V sérii, kde se autorka vyjadřuje ke (svému) ženství, velmi zajímavě experimentovala s efektem stínu: vlastního, stromu, plotu. Speciálně v tomto případě lituji, že neposkytla nějaký výklad, který by bylo možno srovnat s pocity diváka. Každopádně však dokázala právě tímto řešením vzbudit hluboký dojem, jenž nutí znovu a znovu zmíněné fotografie analyzovat.

V případě některých sérií vstoupila autorka do svých snímků i barvami a křídami, aby zdůraznila jejich poselství. Popravdě řečeno, efektnost, kterou je vybavila, vede spíše ke zmatení a ústupu od intimity výpovědi. Tam, kde Splítková doslova kouzlí s možnostmi černobílé fotografie, je jakákoli barva jen neporozuměním. Jedinou výjimkou je snímek kabátu na zdi (série Osamění), kde střízlivá barevnost naopak napomáhá pocitu opuštěnosti a zmaru.

Jitka Splítková nám pomocí svého objektivu vypráví o lidech a jejich potažmo svém vztahu ke světu. I předměty, které fotografuje, podřizuje tomuto plánu, a nechává je vystupovat jako němé průvodce životem. Celou expozicí prochvívá její dar citu, který se ale nikdy neláme v pustý sentiment, protože je podpořen velkou dávkou jemného humoru. Je to pohled mladé, ještě neokoralé duše, která sice tuší, že součástí života jsou okamžiky, které bolí, ale i ty dokáže vidět bez přehnané tragiky. Nechme se inspirovat a zkusme to také…

(Jitka Splítková: TUŠENÍ ŽIVOTA, foyer Akademie věd ČR, Národní tř. 3, Praha 1)