Šokují a přitahují - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

7. prosince 2000, 00.00 | Amplituda lásky, Sfinx, Akt ve vaně, Delirama ... To jsou názvy snímků, které můžete vidět na velice diskutované výstavě Akt v české fotografii. Některé reakce dávají tušit, že s nahým lidským tělem jako uměleckým objektem se ani dnes všichni nesmířili.

K absolutně nejsilnějším zážitkům téměř každého jedince patří ty, jež se dotýkají erotična a sexuality. Je to samozřejmé, neboť rozmnožovací pud je pudem základním; již v bibli přece stojí psáno: „Milujte se a množte se!“ V kontextu s tímto božským pokynem vyznívá velmi paradoxně církevní stanovisko, které na celá dlouhá staletí odkázalo lidskou přirozenost do svěrací kazajky mravnostních předpisů, jejichž překročení mělo v řadě případů tragické důsledky. Podepsalo se i na přístupu lidí k umění, jež zobrazuje nahé lidské tělo. Zatímco západní společnost se s ním i přes svou liberálnost potýká dosud, u nás štafetu církevního tabu zdařile převzal vědecký světový názor. „V 50. letech již samo laborování s nahým modelem (natož pak zveřejnění aktů) znamenalo delikt srovnatelný dnes s domáckou výrobou drogy,“ říká Aleš Kuneš. Přesto však právě v umělecké fotografii vznikaly kvalitní akty bez ohledu na stávající situaci.

Vývoj fotografického snímání nahého lidského těla se v současné době pokouší zmapovat výstava Akt v české fotografii, která byla nedávno zahájena v prostorách Císařské konírny na Pražském hradě. Jejím kurátorům Janu Mlčochovi a Vladimíru Birgusovi se podařilo připravit nejen reprezentativní přehled děl všech významných českých fotografů 20. století, která se nacházejí v českých sbírkách, ale jejich prostřednictvím i určitou výpověď o společenském vědomí a proměnlivé etice této epochy. O tom, proč tento projekt vznikl, Vladimír Birgus říká: „I když akt určitě patří k nejoblíbenějším, nejfrekventovanějším a také nejslavnějším druhům české fotografie, je překvapující, že tato výstava je vůbec prvním pokusem detailně ho zmapovat.“ Jan Mlčoch upřesňuje, že jim práci usnadnily dřívější časopisecké i jiné studie. Jediným kritériem výběru exponátů podle obou kurátorů bylo, zda fotografie vznikla na zakázku. Tím také vysvětlují, proč v expozici například zcela chybí snímky Jadrana Šetlíka. Výstava je jakýmsi časovým obloukem mezi nejstaršími exponáty, jimiž jsou fotografické studie Alfonse Muchy pro jeho plakáty a panneau (např. Médea, Severka, v případě Tragédie je modelem, jak je u Muchy vzácné, muž), přes piktorialismus, Drtikolovy vícebarevné olejotisky, dvacátá léta v tvorbě Josefa Sudka nebo Rudolfa Schneidera-Rohana, díla Funkeho, Teigeho či Štyrského, akty Josefa Sudka z padesátých let, Reichmanna, Chocholu, Saudka, až po Pavla Jasanského, Romana Sejkota a Veroniku Bromovou.

Vedle mnoha prací, které jsou veřejnosti dobře známy, přináší však výstava i mnohé objevy a zajímavosti. Jsou to například klasicky čisté portréty významného představitele fotografické avantgardy Jaroslava Rösslera od Gertrudy Fischerové (jeho pozdější manželky) z roku 1922, dále například velmi současně působící snímek mladého muže s trčícími vlasy, jenž je možné najít v působivé kolekci Rudolfa Schneidera-Rohana, Sabattierův efekt, vypadající jako obtažení obrysu černou tuší, na aktech Josefa Ehra nebo Fabingrův na svou dobu velmi odvážný snímek mileneckého páru (žena je nahá) v plenéru. Jistě zaujme i kouzelná fotografie klasika Josefa Sudka, zobrazující ženu s křídlem barokního anděla, jež jí jakoby vyrůstá ze zad, rozměrem drobné koláže Jindřicha Štyrského z knihy Emilie přichází ke mně ve snu, balancující na velmi tenké hraně pornografie, či dramaticky nasvícené ženské akty, inspirované tvorbou Henryho Millera, které roku 1968 v počtu 15 kusů realizoval Miroslav Stibor. Trochu ve stínu slavnějších kolegů, zejména Alfonse Muchy, zůstává Jaroslav Petrák, jenž na jedné ze svých fotografií z přelomu století nevědomě demonstruje okolnosti, za nichž vznikaly „odvážné“ snímky: tři zcela nahé secesní krásky na stole v ateliéru mají tak provinilý výraz, že si skoro dokážete představit, jak se styděly. Chladnými vás nenechají ani zmíněné a tak málo vídané Drtikolovy vícebarevné olejotisky, působící jako stará grafika, z nichž Sfinx neboli Kleopatra, žena v pozici sfingy spočívající na pomníku své vášně – nahém muži, by svým silným erotickým vyzařováním mohla směle soutěžit s fotografiemi Saudkovými.

„I přes rozsáhlé prostory Císařské konírny jsme nakonec nemohli vystavit všechno,“ říká Vladimír Birgus a já dodávám, že limit délky recenze mi nedovoluje, abych se rozepsala o dalších překvapeních, která v Císařské konírně můžete najít. Retrospektivu završují působivá díla, jež vznikla v současnosti (namátkou šestidílná panoramatická fotografie Bratři od Václava Jiráska z roku 1999, barevná Vlastní performance Veroniky Bromové s lepicí páskou, jejíž aplikací na nahém těle a následným odrazem ve stříbřité fólii se autorka mění v růžovou panenku-monstrum, Geláže Michala Macků). Zároveň však současná fotografie předvádí ústup od klasické estetiky, a to někdy tím nejnesmyslnějším způsobem (chaos ze změti nahých těl v kachlíčkované místnosti, jež autor na fotce počmáral černou barvou) či nenápaditými sociologizujími záznamy (Jolana Havelková: Podoby mých přátel, či akt lékaře na sále či dělníka u stroje Ireny Armutidisové). Nudit, to je nejhorší osud toho, co má šokovat.

Zbývá dodat, že všechny exponáty jsou autorské fotografie a celkově jsou pojištěny na více než 14 miliónů korun. Pokud nestihnete navštívit výstavu v Praze, počkejte si na květen 2001, kdy bude otevřena její repríza v Muzeu umění v Olomouci. Z vlastní zkušenosti ji však doporučuji jako skvělé odreagování se od předvánočního shonu.

(AKT V ČESKÉ FOTOGRAFII, Císařská konírna Pražského hradu, út-ne, 10 – 18, vstupné 25/50, do 4. 2. 2001)