Skandál ve výstavní síni - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

10. srpna 1999, 00.00 | Na výstavě Rok 1989 očima fotografů najdete vedle snímků Jana Šibíka, Jana Saudka a jiných i fotografie pořízené objektivem příslušníka pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Příklad liberálnosti nebo trapas?

Nebyli bychom ani v Čechách, kdyby hladinu veřejného života občas nerozčeřil nějaký ten skandálek. Avšak na rozdíl od takové Ameriky, kde jsou tyto události vždy pěkně peprné, je naší národní tradicí spíše trapas. Asi takový, jaký se nedávno rozvířil kolem výstavy Rok 1989 očima fotografů, kterou na Staroměstské radnici s pokračováním v Domě fotografie Josefa Sudka pod záštitou prezidenta republiky instalovaly pořádající nadace Czech Photo a Hlavní město Praha. Z výstavy, která měla být reprezentační přehlídkou dokumentů vývoje revolučních událostí k blížícímu se desátému jubileu, se stala fraška, předvádějící pochybnou úroveň morálky u nás. Stalo se tak jediným zásahem - expozicí sedmnácti záběrů, které při pražských demonstracích pro potřeby represivních orgánů vládnoucí garnitury nasnímal člen pohotovostního pluku VB. Fotografie fízla se tedy objevily v jedné řadě se snímky těch, kteří chtěli zachytit nadšení lidí i odpor exponentů režimu pro ty, co přijdou po nás, s čímž byly často spojeny pěkné lapálie. Pokud vím, byl jeden z vystavujících fotoreportérů, Jan Šibík, tak rozezlen, že chtěl své fotografie z probíhající výstavy stáhnout.

Můžeme být jen rádi, že to neudělal, neboť právě jeho záběry patří k tomu nejlepšímu, co je na této výstavě, která poněkud doplácí na svou monotématičnost, k vidění. Ve většině z nich se již tradičně spojuje Šibíkovo dokumentaristické mistrovství se smyslem pro symboliku, dávající jeho fotografiím schopnost překročit hranici mezi fotografií reportážní a uměleckou. Tak je tomu například na záběru, který má několik dějových vrstev. Ústředním momentem je špalír "příslušníků" se zátarasy, zcela vpředu se tísní dav demonstrantů, zatím v uctivém odstupu. Tato dramatická situace se odehrává na pozadí slavnostně osvětlených Hradčan pod stejně dramaticky zabarvenou večerní oblohou.

Fotografie je součástí Preludia, jednoho z oddílů, do nichž je celá expozice tématicky rozdělena. Preludium obsahuje fotografie událostí, které předcházely listopadovému zvratu - jsou zde např. záběry z Palachova týdne v lednu 1989, zásahy Veřejné bezpečnosti proti lidem, demonstrujícím na Václavském náměstí jednadvacátého srpna a v den oslavy naší státnosti, 28. 10. Zajímavý je pohled dvou fotografů na jeden symbol: Jan Šibík a Lubomír Kotek zvěčnili Václava Havla při jeho projevu na první povolené demonstraci na Škroupově náměstí.

Listopadové události mají v očích reportérů mnoho podob. Jaroslav Kořán fotografoval herce, zakládající v Činoherním klubu Občanské fórum, Jiří Všetečka je autorem působivého záběru demonstrace na Letné, kde dramatičnost situace a pohyb mas jsou postaveny do kontrastu s idyličností poletujících sněhových vloček, Jan Šilpoch nám předkládá dva neobyčejné pohledy: babičku, která v popředí davu na Václaváku hrozí holí "těm nahoře", a pomačkaný snímek TGM, držený anonymní rukou jako symbol před demonstrující masou. Jan Ságl jako jediný z vystavujících autorů fotografoval na barvu, bohužel však příliš povrchně a prvoplánově. Fotografie, nazvaná Noc stávkujících studentů je dlouhá, vše vyvažuje svou atmosférou tajemna a očekávání. Se zajímavým nápadem přišel Jan Jindra, který vyfotografoval ohořelé dokumenty STB, likvidované ministerstvem vnitra za Prahou. Tak vznikla jakási koláž z částí fotografií a rukou nebo strojem psaných textů svodek a hlášení. Zdokumentován je i lidový humor typický právě pro období, kdy je národu povolena pauza k nadechnutí. Roman Sejkot nám například představuje zvláštní dárek, který k Novému roku 1990 dostali představitelé totalitní moci v Praze od občanů: vypité lahve před Městským výborem KSČ. K zamyšlení tehdy i dnes vybízí snímek Petra Zhoře, na němž figurína ve výkladu obchodu s oděvy drží ceduli s nápisem MÁME NADĚJI STÁT SE OPĚT NÁRODEM.

Pouze příspěvek Jana Saudka je poněkud nejasný. S dvěma ze svých fotografií zůstal tématicky takříkajíc mimo mísu - jsou to jeho obvyklé kolorované obrazy s erotickým podtextem, které se do této společnosti příliš nehodí. Třetí fotografie, černobílá Moje vlast - vzpomínka na rok 1968 - se zajímavě uplatněným protisvětlem, je naopak působivá a plná mladistvého nadšení.

To, že rok 1989 zahýbal celou Evropou, přinejmenším tou střední a východní, je na výstavě vyjádřeno přítomností fotografií, které dokumentují toto dění i v bývalé NDR a v Rumunsku. I charakter průběhu byl osudově jiný - jako je rozdílná emocionalita fotografií z Rumunska (rozpárané a znovu hrubým provázkem zašité mrtvé nemluvně - oběť Securitate) a z Německa (boření Berlínské zdi). V části nazvané Pád Berlínské zdi a Německý exodus najdeme fotografie, zabývající se východoněmeckými uprchlíky na půdě velvyslanectví SRN v Praze. Kdo si dnes vzpomene, že ulice Malé Strany byly plné odložených trabantů a wartburgů?

Letos to bude deset let. Dost dlouho na to, abychom někdy zapomínali, co bylo předtím. Díky za to, že existuje fotografie. Neboť, řečeno s Václavem Malým, fotografie má jednu důležitou vlastnost: Člověk může jejím prostřednictvím prožít všechno znovu. Fotografie oživuje paměť.

(Rok 1989 očima fotografů, Sál architektů Staroměstské radnice + Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Praha 1, U Radnice 5, 10-19 h, do 31. 8.)