Rozhovor s kozou - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

20. dubna 2000, 00.00 | ...by bylo možné nazvat jeden ze snímků Jindřicha Štreita, které právě nyní můžete vidět buď v New Yorku nebo v teplíčku doma ve virtuální galerii. Prohlédněte si ji s námi!

4. dubna začala svoji působnost World Webphoto Gallery, internetová galerie firmy CD-FOTO BLER. Dosud jsem na tomto místě psala pouze o expozicích v reálných výstavních prostorách, myslím však, že malý exkurs do této oblasti bude vítaným zpestřením, zejména, když první výstava, kterou se galerie uvedla, je velmi kvalitní.

Jindřich Štreit je tvůrcem několika fotografických projektů, přibližujících vždy obyvatele jedné lokality (Lidé Hlučínska 90. let 20. století, Zlín a jeho lidé apod.). Má pro lidi, zejména ty venkovské, pořádnou porci empatie, což bude kromě jeho původně kantorského povolání jistě i tím, že strávil dlouhá léta na malé podhorské vesnici, kde je nutno místní obyvatele pochopit, aby bylo možné s nimi žít. Štreitovo spojení s tímto krajem bylo skutečně velmi úzké: působil zde jako kronikář, organizátor svépomocného budování potřebných staveb, a hlavně inicioval všemožné kulturní akce. Za totality však člověk, jehož aktivity přesahovaly rámec určený vládnoucí garniturou, a tím méně umělec, nemohl zůstat nepovšimnut. Roku 1982 byl fotograf kvůli jedné své výstavě zatčen a odsouzen za hanobení republiky a jejího představitele. Po lidské i umělecké rehabilitaci v devadesátých letech se Jindřichu Štreitovi otevřely i dveře do světa. Jeho díla jsou v expozicích mnoha výstavních síní; za všechny jmenujme alespoň Victoria and Albert Museum v Londýně, pařížskou Bibliothéque nationale, Museum moderních umění v New Yorku či Tokyo Metropolitan Museum of Photography. Nejnověji vystavoval Štreit v dubnu v New Yorku, což byla v pořadí již čtyřicátá výstava cyklu Lidé olomouckého okresu, který máte možnost právě vidět ve virtuální galerii World Webphoto Gallery. Fotografie ostatně prošly zajímavou cestou: napřed byly vystaveny v místech, kde vznikly, a to třeba pouze po dobu jediného dne, a postupně se od Olomoucka vzdalovaly – až za oceán.

Soubor z olomouckého regionu vznikal v období po listopadu 1989, kdy život celé naší společnosti, venkov nevyjímaje, procházel náhlými změnami. To však není červenou nití Štreitovy tvorby; jeho zájem se poutá v první řadě k lidem. Že snímá oprýskané zdi, zarostlé dvorky, nepříliš vábné interiéry, jejichž zařízení prozrazuje nezámožnost a leckdy i nevkus jejich obyvatel, není důležité. Na tomto pozadí totiž fotografuje lidi, a to s láskou. Přesně to je totiž první dojem ze Štreitových fotografií – láska, která však nemá nic společného s laciným sentimentem barvotiskových obrázků. Již první fotografie galerie, muž, zřejmě syn, hladící po tváři vrásčitou babičku v šátku, sedící kdesi na dvorku u oprýskané zdi chalupy, je vlastně zhuštěná do něžného synovského gesta. Muži nevidíme do obličeje, ale vděčné oči staré ženy se zdají rezonovat jeho výraz.

Umělec se vůbec hodně věnuje starým lidem, jako by chtěl naznačit, že oni jsou živá paměť a kořeny kraje, jenž dokumentuje. Přímo to dokazuje na snímku starší venkovanky s kosou v ruce, která při krátkém odpočinku mezi sekáním obilí pozoruje se zakloněnou hlavou oblohu. Archetypální vyznění záběru vrací do skutečnosti pouze zcela současné oblečení rolnice. Působivé spojení dávného a moderního je obsaženo i ve fotografii bezzubé babičky telefonující za oknem dřevěného domku z moderního přístroje. Cítíme i stopu dobráckého humoru, a celkovou komornost snímku dotváří využití světla a stínu.

Dá se říci, že kromě láskyplného pohledu je tento jemný humor další osou Štreitových fotografií. Originálně je využit například ve snímku venkovského pohřbu (zajímavé pozadí v podobě otevřené rovinaté krajiny), kde za hřbitovní zdí zastavila žena projíždějící na kole. Pravděpodobně přihlížela obřadu, možná vzpomínala na nebožtíka, ale nyní už ji čekají živí – proto ten pohled na hodinky. Jako připomínka, že všechno má svůj čas.

Jindřich Štreit je mistrem záběru. Jeho schopnost vybrat si pro stisknutí spouště ten jediný správný okamžik je geniální protože intuitivní. Dává nám pohlížet na svět svýma očima; nic nepředstírá ani nezastírá. Dokáže vytvořit momentku, která je zároveň příběhem. Někdy se zastaví a obdivuje: jeho snímek dívky v bílé spodničce a podprsence, stojící před zrcadlem, působí díky šerosvitu jako stará rytina. Štreitovy fotografie jsou srozumitelné divákovi z jakékoli kultury světa – jsou však zároveň dokumentem o jedné jediné nezaměnitelné lokalitě a jejích obyvatelích.

Výstavu Lidé olomouckého okresu Jindřicha Štreita si můžete ve vkusně a prakticky řešené galerii na adrese www.wwg.cz prohlédnout do 3. 5.