Pionýrky v nočním klubu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

10. srpna 2001, 00.00 | Promiňte - pouze před ním ... A dále: žižkovské ženy v "medvědím" úklonu, ošňůrovaný oficír, předvádějící se údernicím v bílých blůzkách. Výstava fotografií Dany Kyndrové mnohdy evokuje absurdní humor Formanových komedií ze šedesátých let!

Působí podobně jako Formanovy filmy. Ovšem ty ze šedesátých let. Ukazují šedivou realitu totality, náhlé procitnutí v listopadu 1989 a jeho následky, avšak vybírají si okamžiky plné paradoxů, odhalují skeptické aktéry v pozadí Velkých Událostí, zkrátka ukazují, že v životě od pietního aktu k frašce není nikdy daleko.

Takové jsou fotografie Dany Kyndrové, které právě nyní vystavuje virtuální World Webphoto Gallery. Autorka (*1955) v současnosti pracuje jako volná fotografka, zároveň je členkou skupiny SIGNUM. Ve své tvorbě jednoznačně preferuje lidskou společnost, z níž si vybírá zejména určité sociální vrstvy. Není to tak dávno, co v Praze proběhla výstava jejích fotografií, pořízených v devadesátých letech na Zakarpatské Ukrajině, jež autenticky představily každodenní, stále ještě s tradicemi značně spjatý život tamějších obyvatel.

Poznávacím znamením tvorby Dany Kyndrové je, kromě dobrého zvládnutí řemeslné stránky, vynikající pozorovací schopnost, jež společně s nadhledem a lehce groteskním smyslem pro humor každý snímek vypointuje až do anekdoty, malého příběhu, chcete-li i drobné morality. Neboť velká část expozice s názvem Svědectví doby je, ať chceme nebo ne, o nás. Mohla by se dokonce jmenovat „Takoví jsme byli“. Otráveně jsme mávali v prvomájových průvodech, dělali nedobrovolnou stafáž komunistickému Absurdistánu, posléze vyznávali chiliastické ideály počátků znovunabyté svobody, z nichž nás záhy vyléčil pragmatismus těch, kteří jen převlékli kabáty.

Kyndrová si ze „života lidu“ neomylně vybírá situace, jejichž souvislosti ústí do nechtěné grotesknosti. Skoro bych řekla, že její hledáček se přímo pase na bezmocnosti snímaných, kteří se ve svém údělu podobají křečkovi, utíkajícímu v kolotoči. Není to v žádném případě pohled zlomyslný, spíše chápavý, jenž zblbnuvším lidem dává na místě rozhřešení. Tak se můžeme dívat třeba na záběr z jakési protiválečné demonstrace, kde přímo do očí bijí otrávené obličeje lidí, s unavenou rezignací držících transparenty s přeškrtnutou atomovou bombičkou. Silnější kávou jsou pak proslulé žižkovské ženy v předklonu před pořadatelem s vlajkou, píšťalkou a výrazem profesionálního drezéra. Dobře si prohlédněte i blazeované tváře milicionářů za nimi. Nevinné pionýrky, držící čestnou stráž před night clubem – i to se mohlo stát, ale chtělo to bdělé oko fotografčino, aby formanovská situace vyzněla v plné kráse.

Úspěch autorčiných fotografií spočívá mimo jiné i v tom, že je dobrou psycholožkou. Tak třeba snímek č. 5 představuje krásnou schizofrenní situaci o dvou rovinách: rozjásaní „zástupci lidu“ na tribuně zdraví okolojdoucí průvod, nenápadní pánové s naprosto bezvýraznými tvářemi hledí pod obrovskou rudou hvězdou do třech světových stran a dávají pozor, aby oslavy nepřekročily předepsaný rámec. Psychologické vlohy vykazují i záběry z doby pozdější, kdy se vše začalo „měnit k lepšímu“. Tehdy čtyřiatřicetiletá autorka projevila zdravou skepsi a ukázala nám vlastně tytéž lidi – tentokrát ovšem na pozici obrácené o celých stoosmdesát stupňů. Zase žádné nadšené tváře, možná okamžiky uvědomění, že vše nemusí jít tak lehce, jak si každý maluje.

Zcela samostatně stojí za zmínku působivý snímek starého legionáře se zástavou v ruce, jehož vzezření vyzařuje pevnost a noblesu, vlastní právě této generaci – tak vzdálené od smířených matek soudružek dělajících špalír procházejícímu oficírovi.

A konečně Rusové. Přesněji odcházející Rusové. Už žádní namyšlení okupanti. Obyčejní vojáčci, přišívající si na cimře knoflík, bavící se, každý jak umí, na nádraží, nakonec s pecny chleba ve vagónu. Dokonce i jejich šarže s igelitovými taškami v ruce působí na snímcích Dany Kyndrové nejistě, nevojensky. Právě tato série snímků se poněkud vymyká z charakteru celé expozice – vane z ní totiž chandra ze zmařených životů mladé generace jednoho národa, který v touze ovládnout národy ostatní nedokázal zajistit lidské životní podmínky ani vlastním občanům. Symbolicky to vyjadřuje fotografie, jíž dominuje nápis „Odcházíme – přátelství zůstává“.

Dvacet sedm černobílých snímků Dany Kyndrové je kolekce, od níž se jen tak neodtrhnete. Ač mají mnoho společného, přesto vyznívá každý z nich jinak a pokaždé vás na něm upoutá něco nového. Autorka měla přece jen vyšší cíl než žoviálně ilustrovat minulost v podobě komunistických parád, listopadových manifestací a jejich dozvuků. Pokud se nad jejími fotografiemi zamyslíte, pak jej dosáhla.

(Dana Kyndrová: SVĚDECTVÍ DOBY, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 9.)