OKAMŽIKY PŘED MASAKREM - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

23. dubna 1999, 00.00 | Konfliktů ve světě neubývá a reportážní fotografie stále přináší hrůzná svědectví. Dnes informujeme o expozici právě reportážní fotografie.

Skupina čínských disidentů v otevřeném dopise vyzvala prosté Číňany, aby se u příležitosti desátého výročí krvavého potlačení prodemokratických demonstrací na pekingském náměstí Tchien-an men místo zábavy oblékli do smutečních šatů, zhasli doma osvětlení a zapalovali svíčky … Deset let od událostí na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Krvavá reakce komunistického režimu byla jejich závěrem - co bylo na počátku?

Na tuto otázku se nám snaží dát odpověď Jiří Tondl (*1950), jehož minivýstava s názvem Tchien-an men 1989 je od středy 7. 4. k vidění v budově kolejí 17. listopadu v Pátkově ulici v Holešovicích. Autor doprovází kolekci 10 fotografií jakousi krátkou reportáží, v níž zasvěceně vysvětluje vznik událostí a jejich průběh až do drsného konce. Zasvěceně proto, že z vlastní zkušenosti zná čínské reálie a demonstrace na náměstí Tchien-an men sledoval přímo, in medias res, jak říkali staří latiníci.

Přiznám se, že nejsem zvláštní příznivec reportážních fotografií z válečných konfliktů a jiných pohrom. Nejen proto, že jsem žena, potenciální dárkyně a ochranitelka života atd. atd….. Spíše si myslím, že mi schází onen odstup, vlastní zřejmě profesionálním fotografům, který jim velí v rámci získání cenné trofeje vyfotografovat i scénu, která svou povahou patří do kategorie soukromých (příkladem budiž Fotografie roku - Romská žena truchlí nad ztrátou svých dětí při povodni). Vážení lovci drastických snímků, jsme bohužel společnost, kterou vaše fotografie neotřesou, protože je uvyklá lecčemu.

Jiří Tondl nám však předkládá fotografie, které zapůsobí, ač na nich nenajdeme zrůzněné obličeje, krev a mrtvoly. Troufám si říci, že v tom je právě jejich kouzlo. Dnes již víme, jaký byl pekingský masakr, ale tady, na Tondlových fotografiích, o něm ještě nikdo nemá ani potuchy. Všechno je i vizuálně tak, jak nám fotograf vypráví ve své reportáži: mnoho mladých lidí, odpadky, nevyhovující hygienické podmínky, vlajky, hesla a hlavně - nadšení! Nadšení demonstrujících pro společnou věc, ne destruující tažení na sídla pohlavárů. Optimistické tváře revoltujících mladých, ne oběšenci na kandelábrech. Vidíme, že se událostmi život v Pekingu nezastavil - prodavač klobouků dál nabízí své zboží, klobouky navěšené jeden za druhým na šňůrce, do práce se dostavili metaři, kteří rozhodně nebudou zahálet, mladý muž píše tuší pro nás exotická písmena na úzké papírové pásky … Tondl také vyjímá z davu několik osob, které neokázale půvabným způsobem portrétuje, jako by nám chtěl dokázat, že tato masa je tvořena individualitami, z nichž každá žije svůj soukromý osud. Jeden z nejpůsobivějších snímků je ten, v jehož středu je prapor na bambusové žerdi. Vlaje nad hlavami lidí a je bezesporu těžištěm a nejdůležitějším artefaktem fotografie. Ale lidé okolo hledí zcela jiným směrem, jsou momentálně zaujati něčím jiným, takže vlajka působí osaměle, nepatřičně. Poněkud bez souvislosti s námětem mi připadá být jinak zdařilý snímek pouťových kachen ležících na ulici vzhůru nohama - anebo i v tom je symbolika?

Taková tedy byla revoluce v Pekingu. Trochu podobná revoltám "květinových dětí" šedesátých let, podobná i listopadu 1989 v Praze. Pouze její konec byl diametrálně odlišný - páchnoucí středověkou zvůlí a neúctou k lidskému životu, která je v těchto zeměpisných šířkách bohužel zakořeněná. V kontextu s ním jsou Tondlovy snímky nadšených povstalců tak působivé.

Autor navíc umí pracovat s prostorem i s kompozicí, častým inklinováním k pravidlu "zlatého řezu" působí fotografie klasicky. Dle vlastních údajů použil autor pro fotografie malý kompakt CANON 35 II AF, diapozitivy pak pořizuje zrcadlovkou CHINON CE-5, dále byl použit zoom 70-300 mm a širokoúhlý objektiv 24 mm.

Cesta Jiřího Tondla k fotografování rozhodně nebyla přímočará. Po vyučení dřevomodelářem a maturitě na střední průmyslové škole zběhl z technického směru na humanitní a jal se studovat žurnalistiku. Amatérské fotografii se věnuje od r. 1970, nejvíce se zajímá o fotopublicistiku a fotodokument. Od roku 1996 obesílá vybrané fotosoutěže a připravuje výstavy ze svého rozsáhlého archivu i z nové tvorby. Paralelně s touto výstavou probíhá i Praha fotogenická i nefotogenická objektivem Jiřího Tondla v Art Club Café v pasáži Luxor na Václavském náměstí. Troufám si říct, že bude stát za vidění - ale o tom zas někdy příště.

--