Nový pohled na starou štětku - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

24. září 1999, 00.00 | ... je součástí expozice litevské fotografie v Domě fotografie Josefa Sudka. A pokud nevíte, co si představit pod názvem Žena o mužích či Apokalypsa, dozvíte se to právě tam.

Pobaltské země, bývalá součást sovětského impéria, mají leccos společného s Čechami. Historicky nezávislé na svém mocném sousedu, nacházely se i kulturně a společensky jinde a hlavně výše než asiatská velmoc. Stejně jako Čechům byla také Estonsku, Litvě a Lotyšsku ruská nadvláda vnucena, a přes nesrovnatelně silnější represivní politiku a snahu o poruštění byly v době po pádu železné opony pobaltské země mezi prvními iniciátory rozpadu Sovětského svazu. Tehdy se však též paradoxně zpřetrhaly například dlouholeté a tradičně dobré kontakty s uměním Litvy, o jejichž navázání po desetileté přestávce se právě nyní snaží expozice litevské fotografické tvorby v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka.

Litevská fotografie má v lecčems prvenství. Na světovou scénu vstoupila jako dravé hnutí mladé generace fotografů v sedmdesátých letech a velmi brzy si získala renomé. Již od roku 1969 měla Litva jako jediná ze svazových republik pevnou fotografickou organizaci pod názvem Společnost umělecké fotografie Litvy. Svými náměty, jimiž ponejvíce byly obrazy venkovského života, síly lidské pospolitosti a harmonie mezi člověkem a přírodou, připravili litevští umělci revoluční průlom do oficiózního propagandismu totalitní fotografie v SSSR, jehož výsledkem byl káravý postoj sovětských veřejných činitelů. Dobré vztahy mezi českou a litevskou fotografií se datují od počátku 60. let díky čtvrtletníku Revue fotografie, který byl v ruské verzi dodáván do Sovětského svazu, a jenž se brzy stal první zahraniční platformou litevského fotografického umění "Celé naše mládí bylo pod vlivem české fotografie a právě ve Foto revue jsme se seznamovali s tvorbou fotografů z celého světa," řekl k tomu litevský fotograf Antanas Sutkus. Na tyto kontakty nyní navazuje aktivita čtrnácti autorů Svazu fotografů Litvy, jejímž výsledkem je současná výstava.

Expozice, složená výhradně z černobílých snímků (pouze v jednom případě tónovaných), nabízí fotografie z oblasti reportážní i umělecké. Musím přiznat, že litevská tvorba mi nebyla nijak důvěrně známa, ale při návštěvě expozice jsem byla opravdu překvapena výběrem témat, vysokou úrovní zpracování i intenzity jejich výpovědi, navíc i nám, Středoevropanům, velmi blízkých pohledem na věc. Většina snímků se vyznačovala klasickou kompozicí, některé, zejména krajinářské, se téměř přibližovaly obrazům, ve výrazné minoritě zůstaly fotografie vysloveně moderní.

Kestutis Stoškus se představil sérií pohledů na Staré Město z období 1996-1997, pečlivě zpracovaných záběrů malebného zanikajícího světa. Snímek Dvorky II., ukazující pavlače starého domu, na nichž visí prádlo, a letitou, zčásti kamennou a zčásti betonem vyspravovanou dlažbu průjezdu, zapadá sice do této koncepce, ale zároveň odhaluje devastaci tohoto objektu, jemuž pouze bočně pronikající sluneční světlo milosrdně propůjčuje tesklivý půvab.

Nečekali bychom, že sovětská republika bude v totalitním dusnu sedmdesátých let žít také něčím jiným než povinným jásáním o svátcích a údernickou prací ve všední den. A ona žila. Romualdas Rakauskas ve svém cyklu Doba květu zachytil tradiční vesnici právě v čase, kdy příroda kvete. Některé snímky obsahují jakési symbolické poselství kontrastu nebo chcete-li harmonie mezi probouzející se přírodou a lidmi téměř na konci své životní dráhy. Smějící se babičky v šátcích na houpačce, starý muž klidně kosící louku nebo pár starých lidí u stolu na rozkvetlé zahradě působí jako návrat do idylických časů minulého století. Série Odpustky v Litvě autora Romualdase Pozerskise představují katolický náboženský svátek s procesím, korouhvemi a malými ministranty. Nejpůsobivější je scéna, kdy starý muž na schodech svého domu vyhlíží přicházející procesí.

K nepřehlédnutelným exponátům výstavy patří také různé typy krajin. Algimantas Kunčius pojal své snímky z 90. let jako krásné obrazy, které by stejně tak mohly být pořízeny třeba na přelomu století. Má rád oblohu, mraky, dává jim maximum prostoru a citlivě pracuje se světlem. Mezi jeho fotografiemi upoutá zejména záběr pozdně letní krajiny s polehlým obilím a dvěma téměř identickými stromy v popředí. Kontrast k tomuto pojetí představuje tvorba Juozase Kazlauskase, jehož snímky se vyznačují efektem výrazného zakřivení horizontu, zdůrazňujícím bezútěšnost zobrazované krajiny s patrnými stopami devastace - názvy Ztracený hrob nebo Apokalypsa hovoří samy za sebe.

Aloydas Lukys nám na dvou tónovaných snímcích ukazuje poezii obyčejných věcí, které jsme mnohokrát bezmyšlenkovitě vzali do ruky. Například malířská štětka vypadá jeho objektivem jako květ obrovského bodláku. O totéž se pokusil, i když s poněkud menším efektem, Alfonsas Budvytis, který na záběrech Bez názvu I-VI předvádí detail brambory v igelitu pod vodou. Moderní pojetí fotografie je na výstavě zastoupeno prakticky pouze sérií rozfázovaným, někdy i dvakrát naexponovaných mužských aktů s názvem Žena o mužích, jejichž autorkou je skutečně žena, Snieguolé Michelkevičiuté.

Výstava litevské fotografie je překvapujícím dokladem toho, že i příslušníci malé země se na mezinárodním uměleckém kolbišti nemusejí ztratit, jsou-li výsledky jejich práce skutečně kvalitní. Zároveň je povzbuzením pro všechny, kdo stojí v hrozivém stínu nějakého Velkého bratra, svým poselstvím o tom, že na kapitulaci před hrubou mocí je času vždycky dost.

(LITEVSKÁ FOTOGRAFIE, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, U Radnice 5, Praha 1, do 3. října)