Nekritizovat! - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

15. srpna 2001, 00.00 | Jakoby žádal americký fotograf a multimediální umělec Edward Hillel, když svou současnou výstavu ve Veletržním paláci označil jako svědectví o "kolektivní paměti" - holocaustu a totalitě. Češi jsou ale jako správní Švejkové kritičtí k frázím, ideálům a symbolům. V Hillelově případě - poprávu?

Výstavou, která si už „předem vyhradila právo nekritizovat ji“, nazval recenzent Jan H. Vitvar v MF Dnes expozici Pravdivé příběhy amerického fotografa a multimediálního umělce Edwarda Hillela (*1953). Ten totiž předesílá, že se zabývá problematikou „kolektivní paměti“ – zejména válkou a zkušeností holocaustu, v Čechách pak konkrétně nevyřešenou přítomností totality, odebírající podle jeho vlastních slov společnosti svobodu, sebevědomí a energii.

Přiznejme si, že právě totalita nás naučila skepsi a podezíravosti vůči idejím, politickým symbolům a proklamacím. Výluka morálky českou společnost poznamenala švejkovským nazíráním na vše, co vykazuje jakýkoli větší přesah; není tedy divu, že i pan Vitvar jeví upřímnou mladickou nedůvěru vůči výstavě takto pojaté.

Bohužel nikoli jen kvůli jejímu pojetí. Ač jsem osobně přesvědčena o fatálním významu průmyslového vraždění během II. světové války, které fakticky „roztrhlo“ dějiny moderního lidstva na dvě části – totiž před ním a po něm -, táži se také, zda s námi americký fotograf hraje vždy poctivou hru. Po shlédnutí výstavy jsem totiž měla dojem, jako by fotografie nebyly dílem jednoho autora ale nejméně dvou.

Ten první, i když právě neuchvacuje bůhvíjakými originalitami, projevuje cit pro atmosféru, kompozici, detail. Druhý se do nás pouští prvoplánově drastickými konstrukcemi, které většinou využívají obecně známou symboliku, pod povrchem však bohužel marně hledáte hlubší smysl. Názvy jako „Pravá, levá“ nebo „Životní prostor“ by vám sice napověděly, o co na snímku jde, i kdybyste třeba právě přišli z jiné planety a nedali si do souvislosti ovce na zelené pastvině a vychrtlé mrtvoly vězňů koncentračního tábora, ale autorova výpověď tím stále ještě nepřekračuje hranici povrchní symboliky.

Těžko říci, zda i ostatní cykly splňují autorovu ústřední myšlenku. Pokud vezmeme za bernou minci poněkud šroubovanou pasáž z úvodního slova Marie Klimešové o tom, že Hillel využívá vizuálních prvků, které jsou vlastně „aspekty společné paměti, míchající naši emotivitu s devastací historického prostředí pokleslou totalitní necitlivostí“, pak můžeme mít s identifikací tohoto záměru na autorových fotografiích poněkud problémy. Nejlépe asi bude vydat se cestou v porovnání s těmito vzletnými slovy spíše přízemní: pojímat Hillelovy vystavené cykly jako výpovědi o věcech či lidech spíše všedních, kteří díky své delší existenci na tomto světě ledacos pamatují. Snad je možné se alespoň tímto způsobem přiblížit umělcově myšlence tak, aby v nás zároveň vyvolávala upřímné emoce.

Cykly kvalitních barevných zvětšenin mají vždy určitý jednotící prvek. Série Byty (z roku 1999) například zobrazuje rozhodně nikoli moderní interiéry, jejichž zařízení možná vypovídá o vkusu či nevkusu jejich obyvatel, v každém případě jsou to předměty, které je provázely jejich životem. A jaký byl ten život? Tady právě dejme prostor Hillelovi-vypravěči: v jednom pokoji nás upozorňuje na obraz Lenina, jinde na nástěnný talíř jako suvenýr francouzského vězně z Buchenwaldu (s nápisem „Každému to jeho“), v dalším bytě vidíme naivně koncipovaný obraz průmyslové krajiny s posedávajícími dělnickými rodinami, nechybí ani obligátní troubící jelen v říji.

Jiný cyklus, který americký umělec nasnímal přímo v Praze, zobrazuje dna devíti vybledlých otlučených kastrůlků. Ač je námět na první pohled banální, přesto patří mezi nejpůsobivější a kompozičně nejlepší. Obyčejná stará věc je jako obyčejný starý člověk – nepatřili k tvůrcům dějin, ale jsou jejich součástí. Skutečné kastrůlky pak můžete vidět hned vedle jako instalaci. Sem také patří sedmidílný cyklus Rukávy – detaily rukou většinou starších osob. I tady je možné se zeptat: co všechno držely tyto ruce, kolik například objímaly lidí, po nichž už dávno nezbyl ani popel? Z matných bromostříbrných fotografií bych do této kategorie zařadila třeba ještě Staveniště, zobrazující pohřebiště odkryté při výkopech kdesi v centru města. Dávní obyvatelé těchto míst – a s nimi pohřbené osudy, sváry, lásky …

O cyklu Krky Jan H. Vitvar říká, že si jej „můžeme snadno splést s tvorbou prváků z FAMU: fotky chlupatých podbradků se hodí k čemukoliv, ničím nealarmují a o české minulosti neříkají zhola nic“. Zhruba toto se dá říci i o některých dalších vystavovaných fotografiích, které jsem při nejlepší vůli nedokázala s autorovým záměrem vůbec identifikovat (namátkou cyklus Morfologie).

Co říci závěrem? Výstava kosmopolitního umělce (narodil se v Bagdádu, studoval a žil v Kanadě, v devadesátých letech přesídlil do New Yorku, často navštěvuje Evropu), laureáta Ceny německých kritiků z roku 1999 je značně kontroverzní. Od vysloveně působivých snímků, které k nám promlouvají, přes fotografie průměrné, až po záběry a koláže s vysloveně povrchní symbolikou. V pozadí možná stojí právě Hillelův kosmopolitismus – všude doma, ale bez poctivých kořenů.

Poznámka závěrem: pořadatel neumožňuje v prostorách expozice fotografovat.

(Edward Hillel: PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY, 5. patro Veletržního paláce, Dukelských hrdinů, Praha 7, ochoz Malé dvorany, do 7. října)