Nahý ve vánici aneb Všechny slasti světa - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

7. září 2000, 00.00 | Vzpomeňte si, kdy jste měli naposledy z něčeho radost? Že je to dávno? Pak tedy navštivte člověka, který radost zachycuje natrvalo - fotografa Františka Dostála!

V dobách svého dětství jsem zaslechla kdesi v politickém zpravodajství termín „špión – chodec“. O co se jednalo, jsem v plném rozsahu pochopila až tehdy, když zavládla svoboda projevu. Co je fotograf – chodec jsem pochopila ihned, jakmile jsem si prohlédla fotografie Františka Dostála, vystavené od 4. září ve virtuální World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz. Neboť náměty, které Dostál fotí, jsou dosažitelné jen pro toho, kdo chodí – s očima takříkajíc na šťopkách.

František Dostál, jehož fotografie se objevily a objevují na stránkách mnoha časopisů, se specializuje na to, co je vzácné v životě stejně jako v umění – na humor. Naše doba humoru příliš nepřeje; sociologové upozorňují na to, že lidé, jejichž každodenní bytí je všednější než kdykoli předtím, si žádají drama alespoň virtuální, a požadavky na jeho intenzitu se stále zvyšují v souladu s tím, jak se mezní situace pomalu okoukávají. Tak tedy – pokud humor, tak jedině ironický, kousavý, napadající, nebo naopak tak crazy, jak to v běžném životě vůbec není možné. Humor Františka Dostála je v tomto ohledu asi poněkud „nemoderní“, neboť je vlídný a chápající. Je to pohled diváka, který v úžasu zůstal stát nad mužem v plavkách a koupací čepici, jenž nevzrušeně prochází pražskou ulicí. Divák žasne a spíš přemýšlí, kde se tam ten podivný člověk vzal, než aby zesměšňoval nepatřičnost situace. Přirovnáno ke kinematografii, je to spíš humor Mého strýčka než Kurvahošigutntág. A ještě něco: Dostálův svět je téměř ryze mužský a jeho zástupci mají typicky mužské „chutě“ – pivaři, rybáři, otužilci …

Na Dostálových fotografiích nejsou akce trhající bránici. Jsou to spíše glosy života, ukázky, co všechno lze vidět, když se umíte dívat. Ke klidu na snímcích přispívá i atmosféra minulých desetiletí, kdy byly pořízeny. Při pohledu na ně vás okamžitě napadne, že naše prostředí, ve kterém žijeme dnes, je mnohem akčnější, rytmus života rychlejší, čas nás více popohání a volných chvilek je stále méně.

Dostálovy snímky jsou momentky a tomu je podřízeno všechno ostatní. Fotograf nikterak nezastírá, že jeho úkolem nejpřednějším je zachytit ve správný okamžik situaci, probíhající řádově několik sekund, někdy ani to ne. Jedině tak mohly vzniknout snímky jako např. ten, na němž z auta vystupuje skupinka mužů, z nichž ne všichni mají civilní oděv – jeden je v uniformě a další má dokonce rytířské brnění i se spuštěným hledím. Kromě pointy je zajímavý i drobný detail: muž zcela v pozadí komusi posílá vzdušný polibek. Sugestivní atmosférou vyniká snímek, na němž mezi teple oblečenými lyžaři stojí na sněhu a uprostřed snášejících se vloček otužilec v plavkách, který navíc vypadá tak, jako by mu z přítomných bylo nejtepleji. Vděčný námět si fotograf našel i v typicky českém gurmánství a jeho představitelích – pivařích. Snímek tělnatého muže, který leží naznak ve vodě, na dobře vyvinutém pivním svalstvu má postavený půllitr a v ruce labužnicky třímá cigaretku, patří k nejlepším. Nejenom zpracováním: fotografovo oko se na požitkáře dívá s pochopením nikoli s odsudkem. V tomto směru ještě dál zašla fotografie staršího pána s rozcuchaným zbytkem bílých vlasů, který fascinovaně hledí na půllitr. Co se zračí v jeho očích, lze těžko popsat, a je mistrovstvím fotografa, že to dokázal zachytit. Vlídné pochopení vyzařuje i ze záběru, na němž jsou dva rybáři po pás ve vodě, z nichž jeden si přihýbá z láhve něčeho, co zahřívá, a druhý ho s úsměvem pozoruje.

I přes „obyčejnost“ zachycených situací se nejedná o náměty pokleslé. O tom, že vlídnost a pochopení jsou pro lidskou duši nezbytné, svědčí fakt, že soubornou výstavu Františka Dostála v roce 1986 navštívilo takové množství lidí, na jaké naše galerie nejsou zvyklé. A nejen to. Nelze než souhlasit s úvodním slovem Jiřího Hellera: „Lidé se rádi dívají na sebe. Poznávají se. Buďto přímo jako osoby nebo v jednotlivých situacích. Poté se nesmějí vyobrazeným. Smějí se sobě.“ Přijměme tedy pozvání Františka Dostála a vstupme do světa jeho prostých radostí. Vždyť jsou nám tak blízké.

(František Dostál: MĚSTSKÉ ETUDY, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz. )