Na krok od osudu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

26. listopadu 1999, 00.00 | Typicky český bonmot říká, že je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Jenže svůj osud si nikdo nevybírá. Těmi, kteří měli v životě více smůly, se zabývá nová výstava v Informačním fotocentru. Mají i oni své šťastné chvíle?

Člověk je velmi zranitelné stvoření. Stačí malý omyl genů, nepatrná příhoda v těle budoucí matky a dítě, které přijde na svět je poznamenáno na celý život. Zdraví je velký dar, který často bereme jako samozřejmost. Teprve tváří v tvář lidem, jimž se tohoto daru nedostalo, si uvědomujeme, že stačilo málo a na jejich místě bychom byli právě třeba my. Komunista uklízel postižené lidi - neboť řeč je právě o handicapovaných - do ústavů, pryč z očí "zdravé" veřejnosti. Nepovažoval za nutné přemýšlet o tom, jaký je vnitřní život těchto lidí, co cítí, a zda je ústavní klauzura nutná opravdu pro všechny. Dnes se situace pozvolna mění a společnost získává na handicapované jiný náhled.

K tomu svým dílem přispívá i výstava, kterou v těchto dnech pořádá pražské Informační Fotocentrum společně s Občanským sdružením DAGDA. Lidi s handicapem fotografovali Gary Freeman, Elke a Vuk Latinovičovi, Björn Steinz, Jarmila Šimáňová a Daniel Šperl, svými výtvarnými pracemi přispěli klienti ústavů sociální péče a speciálních zařízení. Všem fotografickým exponátům je cizí jakákoli sentimentalita nebo laciný soucit. Autoři záběrů nasnímali handicapované v jejich prostředí při práci i ve chvílích zábavy. A právě přirozenost, s níž tak učinili, je v mnoha případech zdrojem nejsilnějších dojmů. Výstava je jakýmsi vyprávěním o životě, který většina z nás nikdy nepozná. Žádá po nás jen účast, s níž bychom k tomuto životu, i když je zejména těm mladším hodně vzdálen, měli přistupovat.

Každý z fotografů si vybral jiný typ postižených lidí. Daniel Šperl například se hodně věnuje vozíčkářům a mezi jeho nejlepší fotografie patří dva snímky vozíčkářů na cestě - na prvním na lesní cestě v předjaří, rozbahněné a se zbytky sněhu, na druhém mezi rašícím obilím. První snímek má atmosféru, druhý zase symboliku: mladý dlouhovlasý kluk se zastavil za skupinkou výletníků a rozhlíží se po krajině. Je sám - protože právě teď chce být sám, sám s přírodou. Námětově zajímavý je také snímek ze zahrady, na němž se vzájemně pozorují muž s kozou. Šperl zde na malém prostoru rozehrává téměř příběh. V portrétu starší ženy s Downovým syndromem, jejíž věčně dětskou duši symbolizuje maškarní kostým s bryndáčkem a mašlí ve vlasech, se fotograf dostává až na hranici grotesknosti, která ale přesto působí přirozeně a jímavě. Oči "Evičky" jsou zajaty v poutech věčného dětství. O osamělosti člověka i věci vypovídá fotografie, na níž jsou dvě postýlky. V první z nich, za ochrannou sítí je malé dítě, sledující plyšového medvídka, který sedí "na svobodě" v rohu druhé postele. Dva trosečníci, jeden zajatý a druhý volný, se tu dorozumívají beze slov. Téma osamělosti dovedl umělec k dokonalosti v obrazu dítěte v postýlce se síťkou. Ostré zlomy slunce dopadajícího oknem a stínu v rozích místnosti jen zesilují atmosféru neměnnosti a ticha.

Většina záběrů Elke Latinovič pojednává o práci nebo jen o nějaké činnosti handicapovaných. Jsou zajímavě komponovány, některé jsou však poněkud tmavé. Najdeme mezi nimi například snímek člověka, který byl "přistižen" při trhání květin. Působí jako jemný důkaz toho, že estetické cítění handicapovaných není od našeho až tak moc vzdáleno. Velmi působivý je snímek pole ohraničeného řídkých holým lesem, na jehož pravidelných sbíhajících se řádkách pracují lidé. Geometrická přesnost proužků je porušena jakoby poházenými skupinkami - a nade vším hrozivé, chladné podzimní nebe.

Jarmila Šimáňová se ve svých pracech zabývá i tím, jak osoby "normální" a postižené žijí vedle sebe. Mezi nejemotivnější patří fotografie postiženého člověka, který se modlí společně s řádovými sestrami. Svou kompozicí i osvětlením působí jako starý obraz. Se světlem Šimáňová kouzlila i na dalším snímku, kde postižený člověk nahlíží svému zdravému kolegovi přes rameno do knížky.

Ústředním hrdinou fotografií Björna Steinze je mladý cikánský hudebník. Nejprve pořizuje jeho portrét na zajímavém pozadí hrubé zdi, pak jej zachycuje i na pódiu s harmonikou. Kompozičně neotřelý záběr Steinz pořídil tak, že zaostřil na klarinet v popředí - obrysy muzikanta, který ho drží, jen tušíme.

Z prací Vuka Latinoviče asi nejvíce zaujme člověk při skoku do vody, kterého autor zastihnul na téměř prázdném přírodním koupališti na okraji lesa. Bezstarostnost okamžiku je zdůrazněna krásou letní přírody.

Převážně nevidomí lidé jsou námětem fotografií Garyho Freemana. Zabírá i jejich okolí, například pracoviště, na němž se realizují. V tomto kontextu velmi zajímavě působí snímek rukou, dávajících dohromady kovové kroužky (asociace na středověkou drátěnou košili). Jako příklad fotografického mistrovství lze uvést i "řemeslnické" zátiší, v němž hlavní roli hraje skládací metr. Odlišnost postižených lidí nám Freeman dává poznat pomalu a nenápadně, o to však silněji; příkladem může být fotografie slepého dítěte na karnevalu, které má místo běžné škrabošky s otvory pro oči masku s namalovanýma očima a brýlemi.

Informační Fotocentrum připravilo pro své návštěvníky v již tradičně příjemném prostředí výstavu, která se pramálo stará o to, je-li komerčně zajímavá. I když si na druhou stranu nemyslím, že by se jednalo o zážitek roku, je expozice kvalitním připomenutím toho, co se z našeho života pomalu vytrácí - pochopení, tolerantnosti a respektu k sobě navzájem. Pro ty, kteří se o fotografování chtějí dovědět více přímo od uznávaných autorit, jakými jsou například Tono Stano či Miroslav Hucek, pořádá Informační Fotocentrum ve spolupráci s firmou Amadeus Prague od 25. do 30. 11. workshopy na téma akt, portrét, reportáž a aranžovaná fotografie.

(MEZI NÁMI, Informační Fotocentrum, Sarajevská 25, Praha 2, po-pá, 9-18, tel. 02/22512111)