Muž, který fotografoval Salvadora Dalího - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

13. srpna 1999, 00.00 | ... doma, v soukromí, což se podařilo jen málokomu. Kdo to je? Václav Chochola. Kde tyto fotografie najdete? Čtěte recenzi!

Již podruhé během celkem krátké doby se v Praze setkáváme s výstavou fotografií slavných osobností. Tou první byla expozice Malostranský portrét v Obecní galerii Beseda (viz recenze Zadáno pro Malostraňáky!), která dosud trvá, druhou je výstava fotografií Václava Chocholy nazvaná Osobnosti, jejíž vernisáž proběhla 9. 7. v Galerii Franze Kafky na Staroměstském náměstí.

Není asi náhoda, že tato výstava byla umístěna právě sem, do míst po Hradčanech snad turisticky nejnavštěvovanějších. Zatímco v případě Malostranského portrétu se jednalo o fotografie osobností proslulosti až na výjimky lokálního dosahu, je paleta umělců zastoupených na Chocholově výstavě o poznání mezinárodnější. Lze tedy právem očekávat, že ji budou navštěvovat i zahraniční ctitelé umělecké fotografie, které sem kromě nesporných kvalit Chocholova díla přilákají i jména, která znají.

Což ovšem není vždycky úplná výhoda. Ctím skutečnost, že slavný španělský excentrik Salvador Dalí umožnil Chocholovi po dlouhou dobu, aby jej fotografoval i v intimitě jeho soukromí, připadá mi však, že expozice by snesla výraznou redukci počtu Dalího fotografií (zastoupeny 4), u nichž se beztak vždy jedná o variaci na známý malířův vykulený pohled s nakroucenými kníry v košili s fižím. Vyměnila bych je například za další fotografie Františka Tichého, kterých je v expozici sice také dost, ale všechny mají neopakovatelný punc kouzla okamžiku a navíc jsou prodchnuty vřelostí přátelského citu, jenž oba umělce zřetelně spojoval. Fotografii Tichého u Berounky, kde spícího na dece obklopuje zátiší s ovocem, buřty, kloboukem a rozečtenými novinami, navíc považuji za vůbec nejlepší exponát celé výstavy - kromě jiného i pro onu atmosféru bezprostřednosti, z fotografie vyzařující.

Tento rozdíl mezi Dalím a Františkem Tichým by se s malými odchylkami dal aplikovat na výstavu en gros. Světové hvězdy fotí Chochola brilantně a v případě některých se mu podaří zachytit i odraz jejich nitra (například okamžik, kdy se "odkryl" Marcel Marceau - v civilu, temperamentně hovořící v kroužku osob), většinou se však jedná o fotografie, které by se daly využít i pro reklamní účely. Už na první pohled seznáte, že se tak stalo, neboť řada z nich byla mnohokrát otištěna v různých publikacích (snímek dirigenta Stokowského, Louis Armstrong při své návštěvě v Praze roku 1965 apod.). Fotografie českých osobností jsou z úplně jiného těsta. Václav Chochola vytváří svá nejlepší díla právě tam, kde má s portrétovaným objektem nejtěsnější kontakt, který mu zřejmě zprostředkovává společný jazyk i naturel. Nevím, kdo z českých osobností byl fotografovi přítelem nebo kamarádem, dá se to však vystopovat ze souznění, vyzařujícího z portrétu. Kromě výše zmíněného Františka Tichého to platí například i pro Jiřího Brdečku, sedícího na okraji kašny pod rozšklebeným chrličem, pro Zdeňka Seydla, vyzdobeného namalovaným natočeným knírem a pravou buřinkou - častými rekvizitami malířových ilustrací, i pro Adolfa Hoffmeistra v pařížské kavárně na pozadí výhledu na ulici přes opršené sklo. Naprosto odzbrojující je mladičká Jana Brejchová v puntíkaté bekovce a s dýmkou v zubech, která je mimochodem důkazem toho, jak virtuózně autor dokázal využít sklonu ke crazy humoru u této pohledné české herečky.

Někdy Chochola volí netradiční avšak výmluvné záběry. Třeba v případě Antonína Pelce, kde je z umělce vidět pouze ruka, skleslá z opěradla křesla, otočeného k divákovi zády, a důraz je zcela položen na interiér místnosti, zejména na obrazy. Portrét Jiřího Koláře je "ochuzen" o ústa, o to víc se záběr koncentruje na jeho pohled. Jan Zrzavý, ještě s rádiovkou nikoli s pozdější čepicí, je zde zachycen na třech snímcích (z roku 1944), jako by se jednalo o studii čtoucího.

K doplnění celkového obrazu je nutno říci, že Václav Chochola (nar. 1923) se portrétu věnuje již od čtyřicátých let. Mezi jeho objekty patřili například Josef Lada, Petr Bezruč, Emil Zátopek, Jaroslav Seifert, ze zahraničních osobností třeba Duke Ellington, Herbert von Karajan, Ilja Erenburg. Během delšího období fotografoval mimo jiné Jana Zrzavého (1944-1977), Jana Wericha (1945-1980) nebo Bohumila Hrabala (1960-1990). Díky duchovní spřízněnosti s malířským světem se v jeho tvorbě ukazuje jasná inspirace právě malířstvím, zejména surrealismem a imaginativním civilismem. Je spoluautorem několika knih, např. Emil Zátopek ve fotografii (1954), Koně (1958), a jeho díla jsou zastoupena v mnoha sbírkách doma i v zahraničí (New Orleans Museum of Art, USA, Victoria and Albert Museum, Londýn apod.).

Výstava Osobnosti, ač svým rozsahem nijak velká, je skutečným zážitkem pro všechny, kdo se zajímají o uměleckou fotografii. Václav Chochola zde potvrzuje, že je klasikem, jehož dílem je a bude poměřována tvorba generací dalších. Zároveň však sestupuje ze svého piedestalu schopností vidět svět barevnými sklíčky bezprostřednosti a osobitého humoru. To dokazuje mimo jiné i tím, že mezi své Osobnosti zařadil i Vincenta van Gogha; nemohl-li se s ním setkat zaživa, vyfotografoval alespoň jeho náhrobní kámen …

(Václav Chochola: Osobnosti, Galerie Franze Kafky, Staroměstské náměstí (vedle kavárny Milena, 10-13 a 14-18, do 5. 9.)