Muhammad Ali byl kmotrem - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

7. února 2000, 00.00 | Mafie? Nebo dítěte? Nikoli, duchovním kmotrem výstavy fotografií z amerického boxerského klubu, které pořídil pětadvacetiletý student FAMU Marian Beneš!

„Život je nekonečný boj. A jen ten zvítězí, kdo porazí sám sebe.“ Pravdivá slova Muhammada Aliho, i když se zdá, že v posledních letech nemá slavný boxer pro svůj nejdůležitější boj dostatek sil. Jsou mottem výstavy fotografií, která probíhá v Galerii Velryba, jež je součástí stejnojmenné pražské kultovní kavárny. Navykli jsme si, že právě tato nevšední galerie prezentuje díla převážně nejmladších tvůrců, a to zejména těch, kteří se snaží jít nevyšlapanými cestičkami. Takový je i student FAMU Marian Beneš (*1975), autor fotografií, které v Galerii Velryba můžete vidět v současné době.

Při svém půlročním pobytu ve Spojených státech, během něhož poznal praxi ve fotografických a grafických studiích, náhodně objevil na periferii boxerské sportovní centrum s frekventanty převážně barevné pleti. „Viděl jsem také poprvé v životě skutečný ring, a to je pro člověka, který se s ničím takovým dosud živě nesetkal, něco fascinujícího,“ říká Marian Beneš. Dostal možnost zde fotografovat, a tak průběžně vznikala kolekce snímků s názvem Sarasota Boxing Club.

Rozhodně se nejedná o prvoplánově žánrové snímky z atraktivního prostředí. O něm se totiž ani nedá hovořit, protože interiér předměstského boxerského klubu působí značně syrově. A stejně vypadají i muži, kteří jej navštěvují. To ale právě koresponduje s autorovým záměrem najít v tomto prostředí spíše širší symbolickou paralelu se životem jako takovým a zejména s tvrdostí boje o místo na slunci. A to se mu podle mého názoru také znamenitě daří.

Benešovy záběry jsou černobílé, což jen podtrhuje jejich vyznění. O tom, co ho na boxerském centru ještě zaujalo, fotograf prozradil: „Do klubu byly otevřené dveře a vycházelo z nich zajímavé světlo.“ I tento vjem je na jeho fotografiích zachycen; světlo se stává důležitým spoluhráčem snímaných objektů a vytváří zvláštní, magickou atmosféru. Jako například na záběru boxera, který se se zavřenýma očima soustřeďuje v průběhu přestávky na další kolo zápasu. Je zabírán odspodu a světlo, které ze tmy ostře vyřezává kontury rukavic, vypracovaných svalů obnaženého těla a typické černošské rysy, přetváří postavu boxera v sochu.

Boj je na fotografiích přítomen i v okamžicích zdánlivého klidu. Unavený borec v tureckém sedu se sklopenou hlavou, jehož obrys vystupuje z šera dusného prostředí, evokuje představu předchozího vyčerpávajícího duelu a zároveň osamění poraženého. Každý zápas s sebou přináší rány – to je poselství snímku paže, jejíž pěst je před duelem ovazována obinadlem. Pod ramenem zeje ošklivé, pomalu se zacelující zranění. Fascinace bojem je tématem jiného snímku, na němž boxer mimo ring sleduje své dva zápasící kolegy. Je hlavní postavou tohoto minidramatu, neboť o probíhajícím dění jsme informováni pouze výrazem jeho tváře – oba aktéři boje v ringu jsou snímáni pouze od pasu dolů.

Fotograf dokáže účelně využívat rozostření, umí dobře odlišit okamžiky pohybu i klidu a jeho velkou předností je schopnost dramaticky vypointovat snímek. Středobodem jeho fotografií je člověk, nedílnou součástí výpovědi o něm však je účelně zabíraný interiér s otrhanými plakáty z dávno dobojovaných utkání, značkami v ringu a omšelým vybavením. Expozice je doplněna plachtou s básní Bertolta Brechta Deska na paměť 12 mistrů světa. Tématicky vhodně a zároveň velmi vtipně přispěl k výstavě i fotograf Pavel Dias v roli Benešova pedagoga na FAMU: „Marian umí bojovat a tak věřím, že další „bodovaná dvě kola“, která ho čekají – ukončení studia a vlastní sebezařazení do samostatného, profesionálního „ringu“ fotografie, budou vítězná.“

Ještě snad malá kritická poznámka. Kavárnu Velryba navštěvují převážně mladí lidé, kteří by měli mít k expozicím, vytvořeným jejich generačními druhy, velmi blízko. Téměř vždy, když Galerii Velryba navštívím, najdu v knize návštěvníků naprosto nesmyslné a často i vulgární zápisy. Naposledy však „nonkonformnost“ překročila všechny meze: v rohu malé výstavní místě se na podlaze usadila skupinka velmi mladých lidí, kteří nerušeně pokuřovali a debatovali, evidentně však nikoli o vystavených fotografiích. Je mi to líto – trochu úcty k tvůrčí práci jiných i k návštěvníkům výstavy by možná neškodilo. Nebo je to přežitek?

(Marian Beneš: SARASOTA BOXING CLUB, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, po-pá 13-21, so-ne 17-22, do 4. 2.)