Mrtvá na hostině - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

23. června 2000, 00.00 | To, co se nám může zdát morbidní, je u tradičně založených obyvatel Podkarpatské Rusi obyčejem. Tento svět sám pro sebe, tak vzdálený našemu životu, nafotografovala Dana Kyndrová.

„Když slyším lidi naříkat, jak se mají špatně, jak se jim to či ono nelíbí, říkám si, že by měli alespoň na pár dní zajet do podhorských vesnic této oblasti,“ říká fotografka Dana Kyndrová v úvodním slovu k výstavě svých snímků, nazvané Jaro v Lopuchovu. Kde je Lopuchov? Leží v sevření zalesněných svahů podkarpatských polonin Svidovec a Krásná, v severovýchodní části bývalé československé Podkarpatské Rusi. A jak jej charakterizuje sama Kyndrová? „Toto území je nejdeštivějším místem východních Karpat a loňská povodeň zničila nejen mnoho domů, ale i silnice a úzkokolejnou železnici, které vesnici spojovaly s okolním světem.“

Čili žádná idyla? Syrová, drsná příroda, nízká životní úroveň, těžká práce, je-li nějaká … Všechno to najdete na fotografiích, ale spatříte i něco, co je světlou stránkou (bohužel však zřejmě jedinou) tohoto života – stále živé tradice a kořeny, které dávají přítomnosti na tomto světě smysl, prostotu čerpanou ze spojení s přírodou a blízkost, vlastní lidem, jež se musejí spoléhat jeden na druhého.

Titulek tohoto článku, ať už sebevíc kuriózní, tuto skutečnost naznačuje. Stará babička zemřela, a ještě než ji pochovají, vystaví ji, v rakvi s tradiční parádou, příbuzní na zahradě – tam, kde strávila kus svého života. A oni, kdesi opodál, sedí u pohřební hostiny, vzpomínají na mrtvou a zároveň se těší z času, který je jim samotným odměřen tady, na zemi. Jak daleko má tato zvyklost k pohřbům po půlhodinách jak na běžícím pásu v našich krematoriích – zavzpomínat, zařečnit, a rychle další nebožtík! Dana Kyndrová se uměla jako člověk i jako fotograf vcítit do zdejší mentality, a tak snímek, který při této příležitosti pořídila, zprostředkovává přesně to, co jsem popsala výše. Předjaří, ještě holé stromy, zubaté slunko, stěna prostého domku, o niž je opřeno víko rakve (ozdobené jménem zemřelé: KOSJUK VASILINA VASILJEVNA), v popředí, již ve své mlčenlivé osamělosti, nebožka přikrytá bílým přehozem, vzadu pozůstalí u stolu. Babička je dnes ještě s nimi, avšak mezi ní a živými již stojí přehrada věčnosti.

Také další fotografie jsou velmi sugestivní. Těžká práce, vykonávaná prostředky, které u nás byly „in“ před sedmdesáti lety, často ještě koňmi, je vděčným tématem pro nenasytný objektiv. Velmi zajímavě působí například snímek, na němž jsou na svahu k prudkému potoku položeny kmeny, připravené ke stažení. Zbytky sněhu u úpatí svahu ještě stupňují syrovost celého výjevu. I koně tady jsou – na záběru poněkud zespoda jim hospodář upravuje postroj.

Rozdíl mezi dvěma světy, které si nejsou vzdáleny geograficky ale společensky, je nejnápadnější na fotografii skupinky lopuchovských mladých žen, které vypadají, jako by se sešly v jedné světnici právě kvůli fotografování. Jsou překvapivě půvabné a ve velkých temných očích se zračí zasmušilost. Na hlavách mají tradiční šátky a jejich nemluvňata jsou ušněrována v krajkových povijanech. Snímek trochu připomíná fotografie z českého venkova začátku dvacátého století.

Kyndrová navštívila Lopuchov o loňských Velikonocích, a tak v expozici nechybějí ani snímky z pravoslavných oslav. A ty jsou věru náramné, místní společenská událost se vším všudy. Nechybí ani svěcení potravin – kouzelný snímek, na němž pop v bílém žehná řadě košíků s vyšívanými pokrývkami. Dva koše máme v detailu na jiném snímku; a protože pršelo, jsou přikryty černým deštníkem – opravdu nečekané zátiší. Velmi působivá je fotografie, na níž před kostelem stojí mohutný dav věřících, ženy v šátcích, muži bez klobouků, nad hlavami církevní korouhve. Velebnosti okamžiku dodávají ještě všudypřítomné holé kopce se zbytky sněhu v pozadí.

Líbí se mi, že Kyndrová nikdy nefotografuje z pozice „západního“ člověka uprostřed východní bídy. Proto také velmi dobře vyznívají i snímky věcí, které jsou nám svou naivitou poněkud cizí; jako například záběr na „svaté obrázky“, jaké se jistě vyskytují téměř v každé lopuchovské domácnosti: trochu kýčovitá bohorodička, pod ní fotky, z nichž nejvýraznější je mladý muž v námořnické uniformě. Na jiné fotografii vidíme „obývák“ horala s frajersky nasazeným kloboukem: zarámované fotky a obrázky z časopisů, staré vyšívané přehozy, váleček na zdech, prozrazující dřívější datum.

Dana Kyndrová (* 1955), v současné době volná fotografka a členka skupiny SIGNUM, prokazuje velmi výrazný pozorovací talent, který ve spojení s řemeslnou jistotou a schopností empatie vydává pozoruhodné ovoce. Černobílá fotografie námětu vysloveně sedne, neboť, oproštěna od krásy barev, dává vyniknout atmosféře prostředí. Na práci fotografky je znát, že pořizuje záběry v prostředí, které je jí blízké, což je obohacuje o atraktivitu, jíž by bylo při povrchním pohledu sotva docíleno.

Takže, až si budete zoufat nad situací v Čechách, vzpomeňte si, že relativně nedaleko východně od nás žijí lidé, kteří díky někdejšímu Velkému Bratrovi nemají například ani vyasfaltované silnice; za první republiky však měli naději, že příslušností k Československu dosáhnou jednou také jeho životní úrovně.

(Dana Kyndrová: JARO V LOPUCHOVU; Maďarské kulturní středisko, Rytířská ul., Praha 1)