Mimozemšťan v Praze! - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

17. ledna 2000, 00.00 | Už je to tak - je tady. Další informace v tomto článku!

Kdo je to Cosmír? „Vypadá jako něco mezi mimozemšťanem a člověkem,“ říká jeho „otec“, fotograf Rostislav Müller. A jak přišel ke svému jménu? Je to slovní hříčka. „Vymyslel ji náš italskočeský přítel, jenž spletl dohromady slova kosmos a vesmír,“ vysvětluje umělec. A kde můžete Cosmíra uvidět? Na výstavě manželů Zlatuše a Rostislava Müllerových, která probíhá právě nyní v galerii Francouzského institutu ve Štěpánské ulici. Přesněji, jedná se o jednu část zamýšleného rozsáhlého fotografického projektu, jenž má podle slov autorské dvojice vypovídat o Praze a jejích obyvatelích. Je součástí kritickým zrakem sledované akce Praha – Evropské město kultury 2000 a celkový výběr fotografií by měl v příštím roce vyjít v podobě obrázkové publikace.

Expozice ve Francouzském institutu obnáší dvanáct barevných fotografií, vytištěných na velkoformátové tiskárně. Autoři předesílají, že fotografovat turisticky zprofanovaná zákoutí je velmi obtížné, proto se rozhodli nasnímat Prahu jako pouťovou atrakci. Budiž, i když mi smysl takového pojetí zůstává nejasný. Z vystavených snímků však ani náhodou není poznat, co z nich se vztahuje k Praze. I na argument, že fotky tohoto typu by mohly vzniknout všude na světě, umí Rostislav Müller kontrovat, ačkoli dle mého názoru poněkud vágně: „Nemohly, protože ti všichni lidé jsou Pražané, žádné placené modely.“ To, že podle jeho slov „i oni jsou součástí Cosmíru“ snad nemusím ani dodávat.

Tak takhle se to, laskavý čtenáři, dnes dělá. Nazvi něco „projektem“, dej tomu nejnesmyslnější vysvětlení, a zvědavci se budou hrnout. Faktem je, že kdyby Rostislav & Zlatuše svými sofistikovanými výroky s námi tolik nemlátili o zem, byla by jejich výstava opravdu pozoruhodná. Dám ještě naposledy slovo Rostislavu Müllerovi, protože tentokrát promluvil rozumně, a já bych to lépe nesvedla: „Všechny fotoobrazy se na první pohled tváří trochu jako umění, dílem jako reklamní práce, trochu jako banality a částečně jako kýče.“ Ano, to je přesné. Fotoobrazy jsou krásné (až na jednu černobílou) barevné šílenosti, které se musí líbit každému, kdo také čas od času „ulítne“. Mezi modely jsou dívky s rovnátky, ženy v kostýmech, lidé všelijak objektivem deformovaní, také jeden zcela obyčejný muž s brýlemi a knihou, a oblíbenou rekvizitou jsou například barevné koktejly. Všechno je podřízeno doslova žonglování s jasnými barvami, ohromujícímu účinku rozdílu vizáže, pohybu nebo teatrální strnulosti, samozřejmostí je fascinující nasvícení, různé „frajkumšty“ s clonou, perspektivou apod. Jediné, co jsem nepochopila, bylo, zda je fotografie s názvem „Zoom“ vytištěna záměrně jaksi nedokonale, z barevných bodů, nebo nikoli.

Cosmír zdaleka není nejzajímavější postavou výstavy. Určitě vás spíše ohromí fotoobrazy typu Fungha Porcina, na níž je křiklavě nalíčená dívka s velikou protaženou hlavou, ukazující zuby s rovnátky a třímající nezbytný barevný koktejl. Nebo Dolce Vita, aranžované foto v jakési barokní kartuši orámované důstojnou černí, jež zachycuje skupinku žen a děvčat v historizujících kostýmech různě odhalujících to či ono (jistě si vzpomenete na Jana Saudka). Úchvatná je Zlatana, půvabná dívka celá ve žlutém, od koupací čepice přes okraj plastového bazénku až po zlatavé pozadí a umělé zlaté rybky vyskakující kolem. Na snímku s názvem Oh la la se s ústřední postavou, tatíkovsky vyhlížejícím pánem v brýlích, točí svět nebo alespoň pohovka, neboť se na něj vrhá divoce vyhlížející vamp s boa. Reklamou od minuty by mohla být fotografie Pompadour, jediná černobílá v celém souboru, kde se zjevuje rozjásaná dívčí hlava u nohou muže v bílých kalhotách. Šílená jízda se na chvíli zklidní v „Ikarovi“, zpodobňujícím muže s maskou, na něhož dopadá světlo kostelním vitrážovým oknem, aby nabrala poslední síly do finále, kde nám představí Mrs. Tilianu – obří ženu s protaženým obličejem v nevídaném kostýmu vedle střízlivě oblečeného tatíka s knihou v ruce, to vše na fantaskním pozadí.

Výstavu fotografií Zlatuše & Rostislava bych doporučila všem, kteří jsou právě ve stresu, mají splín, nebo už mají dost zimní šedi a tmy. Je totiž gejzírem nápadů a barev. Snesete fotky i přes jejich zdánlivou kýčovitost, neboť jsou dobré a hrají s vámi určitou domluvenou hru. Jen musíte proboha zapomenout na všechny hlubokomyslné výroky z úvodu tohoto článku – o Praze a jejích obyvatelích to prostě při nejlepší vůli není.

(Zlatuše&Rostislav: COSMÍR, Francouzský institut v Praze, Praha 1, Štěpánská 35, do 22. 1.)