Mezi harémem a hřbitovem - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

6. ledna 2000, 00.00 | ... se pohybuje tématické rozpětí českého piktorialismu. Nádherné snímky pořízené dnes již exotickými technikami jako je platinotypie, bromolejotisk nebo heliogram jsou k vidění v Českém centru fotografie.

Někdy mi připadá, že atmosféra nejbližší minulosti, tj. první poloviny dvacátého (tedy minulého) století je pro současného člověka hůře postižitelná nežli dejme tomu atmosféra středověku nebo třicetileté války. Čím to asi je, že snáze překonáváme větší časovou vzdálenost? Zřejmě tím, že tato dávná minulost je dnes pro nás už tak bizarní a odlišná, že nám připadá jako pohádka, zatímco pro dobu, kdy se tančil charleston, už s tímto příměrem nevystačíme; je totiž staromódní ale zároveň ještě příliš moderní.

Výše řečené by bylo možno vztáhnout i na výstavu, která právě nyní probíhá v Českém centru fotografie. Snímky, které vidíme, se mnohdy tématicky neodlišují od těch zcela současných (krajiny, portréty, žánrové obrázky), přesto však při pohledu na ně cítíme odstup uplynulého času.

Piktorialismus, který se vžil jako název pro počátky umělecké fotografie, vznikl v devadesátých letech 19. století a přetrval až do roku 1928. Jeho hlavním rysem byla snaha fotografů přizpůsobit se malířským vzorům. Prošel několika vývojovými stádii – obdobím anglickým, impresionistickým, secesním a puristickým. Na výstavě v Českém centru fotografie jsou zastoupena právě poslední tři jmenovaná období, a to i přes smutnou skutečnost, že mnoho snímků právě z této doby podlehlo zkáze nebo bylo ztraceno.

K počátkům fotografie neodmyslitelně patří i speciální způsoby vyvolávání snímků – bromolejotisk, olejotisk, tříbarevný gumotisk, platinotypie, bromostříbrná fotografie, heliogram, které vystavovaným fotografiím dodávají neopakovatelný půvab. Poslední období piktorialismu, purismus, je navíc typické i používáním objektivů s dlouhou ohniskovou vzdáleností, které způsobovaly záměrnou neostrost záběrů, vypadající záhadně a náladově. To je dobře vidět například na fotografiích Arnošta Pikarta , který tímto způsobem snímal jak přírodu (Tři chalupy, 1928) tak osoby (Dolce far niente, 1926). Zajímavě působí i snímek Vltavská náplavka od Adolfa Schneebergera, na němž loďku na Vltavě i lidi kolem ní spíše tušíme. Schneeberger je autorem i žánrově zcela odlišného snímku, jakési momentky, na níž se mladý Josef Sudek váží na pouliční osobní váze.

Dílo klasika a vůdčího zjevu české fotografické moderny Jaromíra Funkeho je na výstavě zastoupeno například snímkem muže v pramici odstraňujícího pod pražským mostem led (z roku 1924), ušlechtilou kompozicí nádherné vázy stojící v barokním výklenku s typickou lasturou, kde hlavní roli hraje sluneční světlo dopadající jako reflektor na vázu a šikmo rozdělující prostor niky, a žánrovým záběrem starých schodů s kontrastem sochy barokního světce a moderních plakátů (z let 1920-24). Na Funkeho dílech je nejvíce nápadné, jakou důležitost přikládal piktorialismus právě osvětlení.

Totéž lze říci například i o dvou malých, formátem téměř čtvercových snímcích Josefa Sudka ze dvacátých let. První je ze stavby chrámu sv. Víta v Praze, druhý s názvem Z Invalidovny ukazuje muže s dýmkou ve slunečním světle. Sudkovo mistrovství je patrné i na dalších již větších snímcích – podmanivé večerní krajině a na záběru dvou žen v přírodě, které od dobových amatérských momentek odlišuje Sudkův neomylný cit pro kompozici a význam světla a stínu.

Přiblížení k výtvarné tvorbě je dobře vidět například na snímku Jaroslava Krupky Vítr, jehož břízka a keře ohýbající se silným větrem působí jako impresionistický obraz. Olejotisk Tanec Františka Drtikola a Augustina Škardy téměř napodobuje kresbu uhlem, kombinovaný gumotisk V. J. Bufky s tématikou lesního hřbitůvku s rozsvícenými světly na hrobech evokuje grafiku. Bufka je navíc autorem i jednoho z nejkrásnějších děl expozice, pigmentu Večerní krajina se stromy (z roku 1915), jehož obrysy holých topolů proti oblačnému nebi působí neobyčejně plasticky.

Jediný vystavovaný akt je dílem Jaroslava Petráka, který je zastoupen i malým panoramatickým snímkem Makové pole u Turnova. Užití kontrastu velkých květů bílého máku proti zadumaným kopcům v pozadí je skutečně mistrovské. Za zmínku stojí i zajímavý „barevný“ snímek Otty Šeteleho, ovšem téměř přesně sto let starý – tříbarevný gumotisk V plném květu nebo portrét Číňana od Karla Nováka, který, ač vytvořen roku 1914, působí proti aranžovaným snímkům okostýmovaných krasavic z té doby naprosto moderně.

Ztišme se a obdivujme tvorbu velkých fotografů minulosti – jejich řemeslnou dovednost, estetický cit i neokázalou působivost námětů. Obdivujme to, co v dnešním světě, toužícím po stále nových a silnějších zážitcích, už pomalu mizí.

(ČESKÝ PIKTORIALISMUS, 1895 – 1928, České centrum fotografie, Praha 2, Náplavní, denně 11 – 19, do 14. 1.)