Manželka ho fotila nahého - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

28. prosince 2000, 00.00 | Ano, Jaroslav Rössler, průkopník moderní české fotografie, stál kdysi skutečně své (budoucí) ženě modelem. Výběr z poválečné tvorby tohoto umělce opravdu uhrančivé invence, jehož snímky jsou perlami mnoha cizích aukcí, nabízí České centrum fotografie.

Česká historie zná tři zajímavé nositele jména Rössler: první byl hudební skladatel, autor Requiem, které zaznělo při zádušním obřadu, jímž Praha uctila památku W. A. Mozarta. Druhý, se svým počeštělým jménem coby přídomkem – Rössler-Ořovský – si na přelomu století získal věhlas jako všestranný sportovec, zejména propagátor zimních sportů, a naplňovatel olympijské myšlenky. Třetím je průkopník české fotografie Jaroslav Rössler (1902 – 1990), jehož život a tvorba by mohly být námětem pro film (včetně skutečnosti, že umělcovo obnažené tělo, snímané jeho pozdější manželkou, je právě nyní jedním z exponátů výstavy Akt v české fotografii na Pražském hradě) .

Klíčovým momentem pomyslného filmu by byla jistě tato sekvence: fotograf snímá demonstraci kdesi ve Francii, za což je zadržen a později vypovězen ze země. Protože vazba měla zhoubný vliv na jeho psychiku, rozhoduje se s fotografováním přestat … To se ovšem psal rok 1935, Rösslerovi bylo třiatřicet, a i když už měl za sebou nějaké úspěchy, netušil, že svoje předsevzetí poruší, a že se dokonce stane vynikající osobností světové historie vizuálního umění.

A předešlé úspěchy? Například nelíčený úžas obávaného kritika Karla Teigeho nad Rösslerovým dílem: „Vždyť je to lepší než Man Ray!“, jenž tehdy jednadvacetiletému fotografovi, vyučenému v ateliéru Františka Drtikola, zajistil členství v Devětsilu. Nebo místo v čele tvůrců meziválečné avantgardy, jež Rössler od konce desátých let s přehledem zastával. Ale také kunsthistoriky tuze oceňovaná fotografická abstrakce, které se umělec, jako jeden z mála experimentátorů, na přelomu 10. a 20. let věnoval.

Je načase říci, že se začíná splácet dluh, jenž česká kultura má k tomuto pozoruhodnému umělci, když už jeho význam, jak bývá v kraji zvykem, museli rozpoznat nejprve až v daleké cizině. České centrum fotografie, jehož počiny patří k tomu nejlepšímu, co z fotografického umění lze u nás vidět (za všechny připomenu výstavu famózního Alexandra Hackenschmieda letos v létě), vystavuje do 31. 1. 2001 extrakt z Rösslerovy poválečné tvorby. Najdeme zde však i několik připomenutí autorovy starší výtvarné činnosti, koláže, kresby tuší, barevné pastely, a také jedno z jeho prvenství: pařížskou novinku z let 1934-35, barevné fotografie provedené systémem CARBRO od firmy The Autotype Londýn, který Jaroslav Rössler přivezl do ČSR a použil jej, pravděpodobně hned v následujících dvou letech, pro reklamu na fotomateriál firmy Foma. Pro zajímavost, princip tohoto systému tkví v nanášení barevné fólie na želatinový papír.

Po válce se umělec stále více přikláněl k volné tvorbě. Založením experimentátor, využíval při ní opět speciálních náročných technik, jež společně s technickým mistrovstvím a výtvarným nadáním autora dávají výsledným produktům rafinované kouzlo. Jsou to například fotogramy, dále Rösslerův vynález optické montáže pomocí skleněného hranolu umístěného před objektivem, násobná expozice, užití negativu, z reprodukčních technik pak pigmentový tisk či barevné fólie, k nimž se vrátil na přelomu 60. a 70. let. Můžeme sledovat, jak je umělec fascinován zrcadlovým odrazem – krajiny, stromů, dokonce i letadla na stojánce. K jeho oblíbeným motivům patří i stožáry a sloupy; na jednom snímku jich najdeme hned několik, dvojitě naexponovaných přes zasněžené střechy baráčků.

Ač se Jaroslav Rössler začal záhy odklánět od geometrizujícího zobrazování a puristického vidění předmětů, najdeme i v této expozici několik snímků, evokujících atmosféru české fotografické avantgardy, např. překrásnou fotografii žitného klasu, vrhajícího ostrý stín na vejce, uložené ve světelném trojúhelníku. Kontrast světla a stínu stejně jako ušlechtilá strohost tvarů lahodí nejen oku, ale fascinuje i svým moderním výrazem, distancujícím se od znaků předešlých stylů.

Osud díla Jaroslava Rösslera, jenž na rozdíl od mnoha svých českých generačních souputníků prožil svůj život ve vlasti (na Žižkově si vybudoval ateliér, v němž pracoval i po znárodnění až do důchodu), je příznačný pro primitivní smýšlení komunistických vládců. Jeho práce, považované stejně jako díla dalších tvůrců, nepoplatných ideologii, ale hledajících vlastní cestu, za „buržoazní“ a „lidu cizí“, pronikaly celá léta na veřejnost nesystematicky. O jejich kvalitách naopak velmi dobře věděli znalci a sběratelé, kteří je zejména v sedmdesátých letech naprosto pod cenou kupovali a vyváželi do zámoří, kde tato díla okamžitě získávala vysokou hodnotu. Z tohoto důvodu jsou také často unikátní fotografie rozházeny po depozitářích slavných muzeí i v soukromých sbírkách. Snímky, vystavené v Českém centru fotografie, pocházejí z pozůstalosti ve správě Rösslerových dědiců.

Práce Jaroslava Rösslera tryskají z bohaté tvůrčí invence, jež se dokázala před válkou probojovat na jedno z čelních míst euroatlantického vizuálního umění, která však vydala své omamné plody i v dusných dobách komunistického temna.

(JAROSLAV RÖSSLER, České centrum fotografie, Náplavní 1, Praha 2, po-pá 11.00 – 19.00, zavřeno 31. 12. 2000 a 1. 1. 2001, vstupné dobrovolné, do 31. 1. 2001)