MALÍK URVI - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

25. ledna 2000, 00.00 | "Geniální název: přesný, chytrý, nežalovatelný!" (Z návštěvní knihy výstavy)

Je to nejkontroverznější výstava tohoto měsíce, možná celého roku. Před exponáty stojí hrozny lidí, což se nedá říct ani o výstavách nejlepších fotografů dneška. Návštěvníci se však nepřicházejí pokochat krásou nýbrž špínou. Špínou těch, kteří s nimi dennodenně hrají komedii na nejvyšší úrovni.

O výstavě s názvem Malík urvi (zdařile kamuflujícím pravé logo projektu) s podtitulem GEN - Galerie Etablované Nomenklatury jen málokdo u nás alespoň něco nečetl nebo neslyšel. Uspořádalo ji výtvarné sdružení Pode Bal (Antonín Kopp, Martin Krpec, Petr Motyčka, Michal Šiml, Hana Valihorová, Leoš Válka) a jejím smyslem je podle členů seskupení , reakce a poukázání uměleckého prostředí na morální stav naší společnosti. Chtělo by se říci, že taková akce je přesně to pravé pro otevření očí těm, kteří si ještě dělají jakékoli iluze o naší vládní garnituře. Očekávali jsme diskusi, otevřené dopisy, výpady potrefených hus. Zatím přišla pouze jediná reakce – od jednoho z „exponátů“ výstavy, Radko Valenčíka, zato návštěvní kniha se přímo vaří hněvivými odsudky. Tak to však muselo dopadnout, protože reakce obou stran na tuto akci je neretušovaným obrazem stavu společnosti. Ti „dole“ nadávají, etablovaní mají hroší kůži proti všemu. Čím více důkazů o jejich dřívější činnosti sneseme a zveřejníme, tím jistěji je usazujeme v jejich pozicích – protože se nic neděje. Psi štěkají a karavana jde dál.

Co tedy na výstavě uvidíme? Po stránce umělecké není třeba dlouhých výkladů. Jedná se o běžné fotografie z novin a časopisů (např. Lidové noviny, Respekt), reprodukované technikou elektrostatického transferu na plátno. Mají výrazný rastr, což podtrhuje jejich dokumentárnost, a šedivá nudnost zase na oplátku kontrastuje s popisem dobrodružné minulosti (a současnosti) portrétovaných. Jediné oživení (kromě strojopisného textu pod obrázkem) představují červené kóty, které způsobem policejního popisu „rozparcelovávají“ tvář osoby. Příklad: „horizontální rozměr vázanky“, „zapamatovatelný výraz“, „náhodné měření nálady“, „přibližné ukončení čela“, „nepříliš pěstěný knírek“, „výška čichového orgánu“ atp. Tím však plakáty poněkud nabývají vzhledu výzvy k dopadení nebezpečných zločinců (schází jen slůvko „wanted“). A kdo to jsou? Rozhodně nás nepřekvapí „spolupracovníci“ typu ministra zahraničí Kavana či Karla Srpa. Že nic není nemožné, dokazují ti, o nichž by si to většina z nás ani ve snu nepomyslela: známý sexuální guru Miroslav Plzák (agent STB „8“, „Karel“ a „Psychiatr“), zpěvák Jarek Nohavica (konspirační jméno „Mirek“, tajný spolupracovník STB kategorie A) nebo vždy moudrý psychiatr dr. Cimický, o němž se dozvíme, že požadoval přísné potrestání signatářů Několik vět.

Abychom si však nemysleli, že jen my, Češi, máme patent na takovéhle legrácky, nabízejí nám autoři i některé postavy z mezinárodní zločinecké scény. Za nejzajímavější považuji Maurice Papona, bývalého úředníka kolaborantské vlády ve Vichy, jenž se v memoárové knize s názvem „Jsem jako Ježíš Kristus“ označuje za bojovníka hnutí odporu. Na rozdíl od našich střelců však roku 1989 obdržel uznání za svou činnost ve výši 10 let za mřížemi. Všudypřítomná ironie akce je umocněna jakýmsi balkónem z neotesaného dřeva instalovaného přímo v místnosti, pod nímž je promítána věčná smyčka demonstrantů z roku 1989, a salvy reprodukovaného smíchu.

Je jasné, že sem chodí návštěvníci hlavně ze zvědavosti. Vážný smysl výstavy je trochu odlehčen i dalším důvodem, proč se do celé akce její autoři pustili: „ Je lepší sedět v hospodě? Lidé dělají to, co je baví, a my se bavíme tímto způsobem.“

(Pode Bal: MALÍK URVI, Špálova galerie, Národní tř., Praha 1, do 31. 1.)