Maigret na Tahiti - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

9. června 2000, 00.00 | Možná, že o tom Georges Simenon jen nestačil napsat. Pravdou je, že on sám na Tahiti byl. Důkazem o jeho cestách ve třicátých letech jsou velmi působivé vlastní fotografie!

Georgese Simenona u nás známe pouze jako vynikajícího spisovatele, duchovního otce proslulého komisaře Maigreta. To je v pořádku, protože slavný Belgičan si to zaslouží, možná však rozšíří naše obzory, když ho poznáme také jako schopného fotografa. V tomto smyslu se jedná o jistou premiéru, neboť Simenonovy snímky nebyly dosud nikde v cizině vystavovány – až v těchto dnech, v pražském Braunově domě na Karlově náměstí, kde se nachází Zastoupení Valonsko-Brusel.

Výstavu „Georges Simenon – Photographe“ připravilo Muzeum fotografie v Charleroi, jež zčásti spravuje pozůstalost velkého romanopisce, a které také uspořádalo výstavu zhruba osmdesáti Simenonových snímků na podzim 1999. Výstavní prostory v Braunově domě nejsou bohužel tak rozsáhlé, aby pojaly výstavu celou, a tak se Praha musí spokojit pouze s asi padesáti snímky.

Fotografie prozrazují autorovo reportérské založení; Simenon začínal v Belgii jako novinář a reportáž ho nepřestala zajímat vlastně nikdy. Vznikly ve třicátých letech (lze je datovat rozpětím 1932-1936) a můžeme z nich vystopovat autorovu snahu zachytit na svých cestách po Evropě (včetně té „divoké“, východní) i po světě vše to, co mu připadalo sdělné a zajímavé. Dlužno říci, že se mu to podařilo s nadčasovým přesahem; důkazem může být například snímek z Ruska, poutavý i pro nás, odchovance propagandy po byzantském způsobu: portrét V. I. Lenina vysázený z květů před vchodem jakési impozantní budovy. To vše by mohlo být ještě včera (před deseti lety), ale na důkaz jiné časové roviny zde máme človíčka v placaté čepici a s dýmkou, oblečeného po způsobu, který už dávno není moderní. Vždyť také záběr je z roku 1933.

Z Ruska je i několik dalších snímků, z nichž mnohé působí velmi příjemně: několik poměrně mondénně oblečených dam, jižní krajina s palmami a pláží, mladá dívka, slunící se na písku a obracející svou tvář do objektivu – jako by ani neexistovaly všudypřítomný bolševický teror, hladovějící rolníci na Ukrajině, boje o moc. Simenonův obraz Ruska je rozhodně brán z té lepší stránky a vysvětlením může být fakt, že spisovatelova orientace byla dlouho výrazně levicová. Z Ruska je i jeden velmi půvabný snímek: zátiší z kupy zavazadel (kufrů a loďáků) na palubě malé lodi, která své pasažéry veze k nízkým domkům přístavu v pozadí. Z fotografie, pořízené v roce 1933 vane starosvětský klid a pohoda, jakási iluze, že bolševici jsou daleko (viz výše).

Pro mě osobně byly nejzajímavější fotografie nikoli z exotických krajin, ale z evropských zemí, které my, Češi, známe relativně velmi dobře – z Polska a Bulharska. Pohled na tyto sedmdesát let staré snímky je však exotičtější než záběry z Tahiti či Afriky, které v expozici také najdeme. Vždyť kdo z generace, pro kterou je synonymem pro Bulharsko třeba Slunečné pobřeží, dnes ví, jak vypadaly uniformy vojáků a důstojníků bulharské královské armády? Kdo by pomyslel, že polští sedláci chodili kdysi ve stejných laptích jako Váňa z pohádky Mrazík? A Polsko dále: dovedeme si představit předválečné chudé židovské obchody (i s hebrejsky psaným vývěsním štítem nad dveřmi) či proletářské čtvrti? To všechno zmizelo v útrobách času: polští Židé v plynových komorách a proletářské čtvrti se jen transformovaly v paneláková sídliště.

Zmínila jsem se o Simenonově levicové orientaci – o té ostatně vypovídají právě zmíněné snímky z Polska. Najdeme ji třeba však i na záběrech „uražených a ponížených“ černochů z koloniální Afriky. Dělnickou „šlechtu“ pak Simenon fotografoval v prostorách Lidového domu v Charleroi a jsou to záběry vskutku zajímavé: prostí, avšak svátečně oblečení lidé (muži) sedí bez úsměvu u kulatých kavárenských stolů či svačí z ubrousku – toto prostředí je pro ně zřetelně příliš „nóbl“, oni však mají vědomí toho, že sem patří.

Velmi současně působícími snímky jsou dvě fotografie tahitské krásky, která je jednou oblečená, podruhé odhaluje svoje vnady do půli těla. Ač se jedná o dokumentární fotografie z jakéhosi „cestovního deníku“, mají přesto svoji atmosféru, která nevyprchala s časem. Fotografie Georgese Simenona jsou černobílými pohledy svého tvůrce na svět. Do dokonalosti jim ledacos chybí a jejich hodnocení může být ovlivněno i světovou proslulostí jejich autora. Prozrazují však nefalšovaný zájem o lidské osudy (nezapřou spisovatelskou duši) a všeobecnou, tedy i vizuální kultivovanost. Pohled na ně nás vrátí v čase do doby zdánlivě idylické, pod jejímž povrchem se však už hromadila smrtonosná láva příštích událostí.

(Georges Simenon: PHOTOGRAPHE, Zastoupení Valonsko-Brusel, Braunův dům na Karlově náměstí 24, Praha 1, po-pá, 9.30-12.30 a 14.30-17.00, vstup volný, do 16. 6.)