Magický akt - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

2. února 2001, 00.00 | Legenda nelže. Snímek Willyho Ronise skutečně působí na diváky magickým dojmem. Za vidění však stojí i jeho pařížské momentky, přírodní motivy, stávkující dělníci ... v průřezu padesátileté Ronisovy tvůrčí činnosti.

Připomene vám pocit, který máte, díváte-li se na francouzský film. Pocit, že život není snadný, ale má své půvaby, které mu dokážou dodat jen lidé. Třeba tím, že se radují z maličkostí, které jim osud přinese, anebo, které si nadělí sami. V něm i v jeho díle je pařížská nonšalance spojená se zemitostí venkova. Vždy staví do středu své pozornosti člověka v dvojjediné roli mága i okouzleného.

Řeč je o nestorovi francouzských fotografů, devadesátiletém Willym Ronisovi, jenž právě nyní vystavuje své snímky ve výstavní síni Francouzského institutu v Praze. Název expozice je Na nitce náhody a vztahuje se k souvislostem z umělcova života. Ten v mládí toužil stát se hudebníkem, ale otcova nemoc jej přinutila vypomáhat v jeho fotografickém obchůdku a ateliéru. Řídil jej šest let a sám se přiznává: „Na počátku toho, čemu jsem pak měl zasvětit svůj život, nebylo žádné nutkavé volání.“ Povolání fotografa však ve třicátých letech bylo považováno za řemeslo a nikoli za umění. Ronis pořizoval snímky na objednávku a volné tvorbě se věnoval jen ve volných chvílích. O pařížských momentkách, které dnes patří již ke klasice francouzské fotografie, říká upřímně: „Při tom tvrdém řemesle jsem se pramálo zabýval přemýšlením o případných vlivech. A tak jsem byl ušetřen toho bolestného hledání vlastních výrazových prostředků.“

Rok 1936 znamenal přelom v Ronisově kariéře. Tehdy totiž vytvořil svou první reportáž o sociálních hnutích pro časopis Regards, která mu otevřela cestu i do redakcí jiných prestižních časopisů. Po válce se zařadil do skupiny umělců soustředěných v agentuře Rapho a tématy jeho prací se staly nejen reportáže, ale i reklama, móda a průmysl. Pro ministerstva kultury a průmyslu také udělal studie několika francouzských regionů. Od roku 1972 žije Willy Ronis v malebné Provenci. Koncem sedmdesátých let obdržel Národní velkou cenu za fotografii, v roce 1989 přišlo jmenování rytířem Čestné legie. Při té příležitosti daroval umělec celé své dílo francouzskému ministerstvu kultury.

Pražská expozice je retrospektivou Ronisovy tvorby od třicátých let až po léta osmdesátá, snímky jsou výhradně černobílé. Mohu trochu polemizovat s jedním odstavcem úvodního slova, který sděluje, že umění kompozice tkví v tom, že postavy jsou nedílnou součástí vesmíru, vesmír pak nemůže existovat bez lidské přítomnosti, který mi připadá poněkud nepokorně antropocentrický, ale cítím, že Ronis podstoupil tuto polemiku za mne. Lidé na jeho snímcích se nezabývají planým filozofováním o úloze člověka ve vesmíru – oni tuto úlohu, každý po svém, naplňují.

Už téměř samozřejmě k mentalitě Francouze patří jistá náklonnost ke všemu levicovému. Takový je i Ronis, ale pozor! On se svým sociálním tématům věnoval ponejvíce v době, která svým kvasem poznamenala celou Evropu – v krizových třicátých letech. Na svých snímcích zachytil okamžiky ze stávek dělníků a montérů, řečníky a posluchače. Na jednom z nejzajímavějších snímků (z roku 1938) vidíme temperamentní projev řečnice před shromážděnými ženami ve fabrice. Fotografie je plná napětí: napjatá je tvář hovořící ženy, napětí vyjadřují i obličeje naslouchajících dělnic.

Prostředí obyčejných lidí Ronise přitahuje asi nejvíc. Jeho Café de France je obyčejná lidová kavárna, trochu staromódního vzezření, kypící životem, jenž do ní vnášejí lidé všeho věku. Její název je skutečně příznačný, neboť „Francouzská kavárna“ je nenapodobitelná, nedá se přenést do jiného prostředí a vypadá přesně takhle. Interiéry Ronisových sklípků, hospůdek či bister vždy vystihují specifickou poezii, pro niž je navštěvujeme i my sami: ztemnělý interiér, tváře štamgastů či karbaníků v oparu kouře, útulnost, přechodně trvající intenzivní společenství cizích lidí. Snímek nazvaný V jednom sklípku v Belleville zapůsobí atmosférou, podobající se poslední večeři Páně: z naprosté tmy vystupují obličeje mladíků shromážděných kolem dlouhého stolu, ozářené jen světlem svíček v láhvích.

Že Willyho Ronise zajímaly i lidské osudy, je zřejmé z jiných témat jeho tvorby. V letech 1945-49 například tvořil reportáže z návratu francouzských zajatců do vlasti. Odtud není daleko ani k jiným citlivým sondám do lidského nitra v zátěžovém okamžiku života, jakým je loučení. V expozici můžeme například vidět velmi čistě působící snímek Loučení s námořníkem, kde dvojici, mladou dívku a chlapce v námořnické uniformě odděluje od světa závoj záclony otevřeného okna.

Nejznámějším a nejobdivovanějším Ronisovým dílem je však Provensálský akt (1949), jenž je nazýván magickým obrazem. A nikoli nadarmo. Na fotografii má krásné ženské tělo stejnou důležitost jako jeho okolí: místnost prastarého domu s dřevěnou okenicí otevřenou slunečnímu svitu, kamenná podlaha, umyvadlo, džbán i židle, které pamatují několik generací. Něha fotografovaného objektu zde kontrastuje se syrovostí a prázdnotou interiéru, ale zároveň jej obdivuhodně doplňuje. Ač snímek působí opravdu magickým kouzlem, neztratí se vedle něj ani o více než třicet let mladší snímek Villa Médicis, torzo ženského těla od pasu dolů proti starodávné židli a podlaze. Okamžik erotického chvění do záběru vnáší maličkost – špička pánské polobotky.

Ač je výstava rozsahem nepříliš velká, přesto se nedá v jedné recenzi obsáhnout vše, co by se chtělo říci o svérázné poetice vystavovaných snímků. Jisté je, že svět Willyho Ronise je nutné vidět – poddat se mu a nechat se jím okouzlit.

(Willy Ronis: NA NITCE NÁHODY, Francouzský institut v Praze, Štěpánská 35, Praha 1, po-pá 9-18, so 10-13, vstup volný, do 15. 3.)