Každou vteřinu jinak - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

1. března 2001, 00.00 | Warren Neidich je původním povoláním neurobiolog a oční lékař. Z New Yorku, kde žije, přivezl do Prahy sérii snímků, které vypovídají o tom, jak se vteřinu po vteřině mění naše vnímání světa.

Warren Neidich je bývalý neurobiolog a oční lékař. Medicíně se však už dávno nevěnuje. Žije v New Yorku a svůj zájem zcela obrátil k fotografiím a videoprojekcím. Když v pletené čapce vstoupil do pražské Gandy Gallery, aby dokončil poslední úpravy své výstavy před vernisáží, vypadal jako docela obyčejný muž.

Neidichovy fotografie však obyčejné rozhodně nejsou. Galerie Gandy nám nabízí kolekci s názvem „Beyond the Vanishing Point #1 through #30“, která je – s ohledem na rozměry výstavních prostor – nevelká. Přesto není určena na jedno „prolétnutí“. Jedná se totiž o několik fotografických verzí téhož místa, téže scenérie, jenže pokaždé s jiným „hereckým obsazením“. Jak toho bylo dosaženo a proč?

Fotografie jsou vlastně zachycené zrcadlení v ploškách nějaké prosklené budovy. Protože jednotlivá „okna“ jsou od sebe oddělena, je i celkový obraz – ulice zalité sluncem ve městě kdesi na jihu, se staveništěm jiné moderní budovy naproti, parkovištěm, palmami a další vegetací – rozdělen do jednotlivých střípků mozaiky. Rozdělen, nikoli roztříštěn; každá ploška žije sice svébytným životem, zároveň však skládá dohromady celek. Podle tiskové zprávy analyzuje Neidich tímto svým cyklem povahu představy a způsob, kterým vnímáme kulturu. Nevím, jestli právě tento způsob formulace je šťastný, mně osobně spíš připomíná postup, kterým vnímáme svět kolem sebe jako takový. S trochou nadsázky se dá říci, že i zde je scenérie stále táž – náš svět: město nebo příroda, jedinečný je pouze okamžik, v němž se protínají různé dějové linie. To je na fotografiích zdůrazněno osobami, které do předem daného prostoru přicházejí, oživují jej, a opět se z něj ztrácejí.

Protože se jedná o odraz v zrcadlových ploškách, je každý z nich více či méně pokřiven či jinak zdeformován. Některý více, některý méně, avšak nikdy identicky na dvou různých fotografiích. K tomu se vztahuje další definice z tiskové zprávy, bohužel opět nijak šťastně formulovaná, „cílem je decentrizace upřeného pohledu směrem k okrajovým mezím“. Jinými slovy se dá říci, že se jedná o obdobu pohledu na svět, jímž nevěnujeme všem věcem okolo nás stejnou pozornost, případně svou pozornost přesouváme a její objekt měníme. To, na co se soustřeďujeme, je tedy v našich očích zobrazené věrněji než to, co právě pomíjíme, a co náš pohled „deformuje“. A protože v našem uvažování dochází k řetězení a reflexím vjemů, vyjadřuje totéž Neidich na svých fotografiích v podobě dílčích odrazů na odrazu celkovém.

Smysl výstavy jistě není jednoduchý, takže očekávám, že ti, kteří ji v plném dosahu pochopí a ocení, budou spíše lidé založení meditativního, ochotni investovat svůj čas i pohyb mozkových závitů do něčeho, co jim může přinést prospěch leda symbolický. Svou koncepcí však prozrazuje, že autorovi leží na srdci i něco jiného, než jen ukázat nám hezké barevné fotky. Podle vlastních slov věří na existenci silného vztahu mezi neurobiologií na straně jedné, a kulturou, historií a médii na druhé straně.

Jinak dlužno říci, že barevné zvětšeniny jsou opravdu kvalitní a pohled na ně, ať už o nich chcete hlouběji přemýšlet nebo ne, je příjemný. Zahleďte se do iluzívního světa zrcadlových obrazů skutečnosti. Třeba vás napadne otázka, zda Platón neměl tak trochu pravdu, když tvrdil, že svět, který vnímáme a považujeme jej za jediný skutečný, jsou pouhé stíny, jež vrhá oheň na stěny jeskyně …

(Warren Neidich: BEYOND THE VANISHING POINT #1 THROUGH #30, Gandy Gallery, Školská 7, Praha 1, út-pá 13.30-18.30, so 10-12, vstup volný, do 28. 4. 2001)