Kašli na ně, Evžene - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

27. února 2001, 00.00 | ...na všechny trapné malovánky v návštěvní knize výstavy Ecce Homo. Neboť fotky Evžena Sobka jsou dokonalé, rychle načrtnuté příběhy o světě kolem nás. Můžete s nimi polemizovat, ale nenechají vás chladnými.

Nevím, jak vás, ale mě vzrušuje představa doby, v níž lidé mluvili latinsky. Přesněji, všichni lidé světa známého, římského impéria – patricijové hovořili vybranou latinou, kněží se latinsky modlili ke svým bohům, ševci latinsky kleli, rolníci latinsky rokovali o tom, jak se telí krávy nebo jak se neurodila vojtěška. Voják v Jeruzalémě přišel k ukřižovanému Kristovi a výsměšně poznamenal: „Ejhle, člověk!“ Samozřejmě také latinsky, tedy „Ecce homo“! Tento výkřik nebyl zapomenut a v průběhu věků se z něho stal symbol zobrazení lidského člověčenství, spíše přízemního, upachtěného, než toho, čím se může chlubit.

„Ecce Homo“ si jako název pro výstavu svých fotografií v Galerii Velryba zvolil i Evžen Sobek. Odvodil jej ze jména fotografického cyklu o životě Romů, jehož ukázky jsou v expozici také zastoupeny, a který loni zaznamenal mimořádný úspěch na mezinárodní soutěži mladých fotografů do 35 let v Ósace.

Sobek (*1967 ve Zlíně) studoval strojní fakultu VUT v Brně a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V současnosti žije v Brně, kde tvoří a pracuje jako pedagog pro obor fotografie na veřejné škole pro dospělé AHAI. Těžiště jeho tvorby je v dokumentární fotografii, v menší míře se věnuje také fotografii výtvarné, experimentální a abstraktní tvorbě s využitím fotogramu a manuálního zásahu do negativů a pozitivů. Již v době studií na sebe Sobek upozornil citlivým dokumentem o životě premonstrátů, o něco později participoval na realizaci rozsáhlého sociologicky zaměřeného projektu Lidé Hlučínska, jehož význam ještě dlouho nebude plně doceněn. Je žákem Jindřicha Štreita, s nímž spolupracoval i jako asistent a překladatel během jeho tvůrčího pobytu ve Velké Británii.

Galerie Velryba se postupem času stala místem, kde vystavovat už něco znamená. Dává prostor zejména mladým, neokoukaným tvářím, v naprosté většině případů se jí daří oslovit umělce, jejichž tvorba není sebezbožšťujícím výronem prchavého okamžiku, nýbrž promyšlenou a přesto spontánní výpovědí o okolním světě. To je také případ Evžena Sobka, který svou zkušenost se životem vlastním i těch druhých přetavuje v obrazy, z nichž jeden každý by mohl být námětem na příběh. Bohužel soubor pětadvaceti velkoformátových černobílých fotografií, byť sebepečlivěji vybraných, je příliš malou špehýrkou do autorova zajímavého světa, v němž obyčejné události a náhodná setkání nabývají netušeného významu.

Opice, přivázaná na řemeni k těžkému segmentu mezi betonovými valy, je synonymem bezútěšnosti, které se nevyhýbá ani člověku, je-li spoután něčím, co je silnější než on. Stejně tak se můžeme ptát, proč zůstal starý muž opuštěn v čekárně, zaplněné pouze řadami jednotvárných plastových židlí, a na co ještě čeká. Snímek, který zezadu zabírá dva muže, hledící plotem na moře, a jiný snímek, na němž se osamělá dívka na lavičce u boudy na pobřeží dívá za přelétajícím letadlem, mají cosi společného: jako by tito lidé toužili být jinde a byli tam alespoň v myšlenkách.

Sobek se svými záběry vůbec často vyjadřuje k jisté neschopnosti komunikace mezi lidmi. To je zřetelné například na fotografii dvou starců, kteří sice stojí proti sobě, ale vlastně si jeden druhého neuvědomují. Ještě dramatičtěji je tento námět rozveden na snímku davu, který stojí ve frontě ve vestibulu jakési moderní kaple. Čekají na zázrak, ale ten kolem nich – nikým nezaregistrován – právě prochází: je to muž s velikým bílým křížem přes rameno, moderní Kristus. Atmosféra záběru je podpořena spícím psem úplně v popředí a kombinací asfaltové jízdní dráhy a dlažbové mozaiky, která jako by naznačovala hranici mezi tradičním a moderním. Tři různé děje probíhají na fotografii z býčí arény: býk v pozadí čeká, co přijde, muž uprostřed nerozhodně přihlíží, a žena pod kloboukem na dřevěné tribuně spíše odpočívá v poledním žáru, než aby se těšila na corridu.

K navození napětí často Sobkovi stačí gesta, bez doplňku lidské tváře. Tak je tomu například na snímku řady černě oděných lidí – záběr končí ve výši jejich ramen -, kdy jednotvárnost postojů a oblečení porušuje ruka muže, odklepávající v popředí popel z cigarety. K lidským pocitům se vztahují i fotografie, na nichž člověka nenajdete, nanejvýš jeho stín. Kdo a proč například postavil invalidní židli o třech nohách a bez sedačky na zem, pokrytou odhozenými cigaretovými špačky se zbytky staré dlažby, a proč okolo postávají lidé, jejichž stíny vidíme?

Otázky, tajemství, ale i pochopení pro život lidí, kteří nevedou právě takový život jako my, to jsou hlavní pocity z fotografií Evžena Sobka. Poté, co vystoupil ze šlépějí svého učitele Jindřicha Štreita, dostaly snímky mladého autora osobitý rukopis. Přímočarost, s níž lehounce načrtne příběhovou zkratku tak, aby vyústila v pointu, která, ač zdánlivě čitelná, nabízí prostor k přemýšlení. Výtvarnou vytříbenost, funkční jednoduchost, rafinovanou a přitom oku lahodící. Prosté náměty, jež jsou zároveň metaforami, probouzející v nás dávno zasuté pocity.

Malé vady na kráse: trapné a naprosto nesmyslné plky v návštěvní knize, z nichž je jasné, že jejich autoři sem zabloudili čirou náhodou. A dále - budete-li se u obsluhy klubu Velryba zajímat o katalog, neuspějete. Protože se mi to přihodilo už poněkolikáté, nabyla jsem dojmu, že propagace vystavujících výtvarníků právě tady nikomu na srdci neleží. Škoda.

(Evžen Sobek: ECCE HOMO, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, vstup volný, do 2. 3.)