Jen andělé neumírají - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

10. ledna 2001, 00.00 | Lidé však ano, někteří dokonce velmi mladí. Například Karel Kameník, jehož snímky plné neuchopitelného tajemství, tichého zmaru a snových představ jsou právě nyní lákadlem Pražského domu fotografie. Vstupte a podlehnete jejich kouzlu ...

Snímky Karla Kameníka mě zaujaly ještě předtím, než jsem navštívila jeho výstavu v Pražském domě fotografie. Přesněji jeden snímek – ten, který je otištěn na rubu pozvánky k této výstavě. Je barevný, úplně maličký, a dívá se z něj hlava malého jezevčíka, kterou kdosi, snad jeho pán, objímá svými dlaněmi – asi tak, jako když vyjadřujete svému čtyřnohému společníkovi svou náklonnost vy. Fotka má však v sobě cosi víc, než by měl pouhý záběr domácího mazlíčka. Je to malý fotografický klenot – svou kompozicí, střídmou barevností i náladou, jež z něj vyzařuje.

Mezi Kameníkovými fotografiemi na výstavě jsem jej však hledala marně. „Reklamní trik“ však zapůsobil a dovedl mě za snímky, které každý zvlášť a všechny dohromady jsou tak silnou esencí fotografického umu, s jakou se člověk nesetkává každý den. Snažím se zachovávat zásadu, že recenze se nemá otřásat emocemi, ale tentokrát musím udělat alespoň malou výjimku, bez níž by vylíčení dojmu, jenž ve mně fotografie zanechaly, bylo chudé. Expozice Pražského domu fotografie je v současné době díky Karlu Kameníkovi ponořena do jakéhosi tajemství, teskně elegantního odéru, jenž vždy doprovází to, co je příliš krásné na to, aby trvalo déle než chvíli. Zdá se, že umělec pochopil zákon pomíjivosti, a také jej velmi brzy naplnil; jeho život se uzavřel roku 1997 v pouhých osmatřiceti letech. Chtělo by se věřit, že lidé a zejména umělci, jimž je na zemi vyměřen takto krátký čas, jsou obdařeni schopností vidět dál a ostřeji než ostatní – u Karla Kameníka je díky tomu, že po sobě zanechal důkazy toho, co viděl, tento dojem téměř potvrzen.

Výstava z pozůstalosti je v pořadí třetí výstavou tohoto fotografa, původní profesí architekta. Ta jej také ještě za studií, roku 1981, zavedla do Ruska. Z tohoto pobytu vytěžil soubor fotografií. Snímat sekvence běžného denního života mu však přestalo vyhovovat, což se projevovalo zjednodušením fotoobrazů námětově i kompozičně. Později se motiv lidské postavy začíná z Kameníkova díla vytrácet úplně a důraz je kladen na osiřelé pozůstatky činnosti člověka – jakési memento mori lidské existence. To souvisí nejen s jeho nesouhlasným postojem k tehdejšímu společenskému uspořádání, ale stále více i s umělcovou obavou z poškození světa, v němž žije.

Po období, kdy se Karel Kameník hojnou měrou zabýval architektonickou problematikou, přišel zlom. Díky barevné technologii, kterou začal – paralelně s černobílou – používat od poloviny 80. let, mohl ve své tvorbě postupně zcela opustit meze reality. Z pouhého zobrazení reality se stalo její vyobrazení. Optickým rozpouštěním předlohy snímku v barevných skvrnách vizualizoval své pocity. Ačkoli by se mohlo zdát, že v tomto stádiu navazuje Kameník s divákem kontakt pouze těžko, protože podřízení tvorby vlastním emocím je vždy záležitost velmi individuální, troufám si říci, že tomu tak není docela. I pokud zcela přesně nerozšifrujeme umělcovo poselství, jsme zajati kouzlem jeho imaginace, které hovoří ke skrytějším strunám naší duše. Zajímavé je sledovat, jaké náměty si fotograf vybírá, aby s nimi „kouzlil“. Tyto proměny pomocí rozostření či přímo rozmazání, zachycení určitého objektu takovým způsobem, že evokuje představu, již mu vštěpuje umělcovo oko, souvislosti, dávající předmětům nový smysl, kombinace barev, to všechno jsou Kameníkovy výrazové prostředky.

Na výstavě najdeme miniaturní barevné formáty z první poloviny 90. let, autorem většinou sdružené do většího celku s určitým jednotícím prvkem. Jsou to například různé předměty jasných barev a často geometrických tvarů, v prostoru. Fascinace tvary a jejich hledání jsou vůbec typické pro tvorbu Karla Kameníka. Jedním z velmi neobvykle vytvořených snímků je například záběr průhledů mezi sloupky bílé balustrády proti temnému lesu v pozadí – vše zalité neskutečným snovým světlem. Geometrické tvary – panely, zdi, hrany - najdeme i na černobílých fotografiích tohoto autora.

Pokud však chcete znát fenomén, který prochvívá celým Kameníkovým vystaveným dílem, pak je to fantasknost a tajemství. Co skrývá zimní zasněžená krajina, bílá plocha s šedivými body – sedícími ptáky a podivným červeným plastovým kruhem, navíc snímaná z jedoucího vlaku? Při pohledu na černobílý záběr reprodukční techniky a hned vedle otevřeného okna, jímž je vidět pouze obloha, jako by se naskýtala otázka: odešel někdo tím oknem? Vrátí se? Troska jakési betonové plastiky s vyhřezlými dráty vypadá na první pohled jako prehistorická obluda. Snímek průhledu úzkou škvírou dveří do ulice obsahuje několik kontrastů: nezřetelná, klidná plocha obou křídel dveří, ač barevná a svou velikostí dominantní, přece ustupuje do pozadí před střízlivou šedí a živostí uzoučkého proužku ulice. Rozostřená skvrna na pozadí mlžné krajiny se stromy, ubíhajícími do dáli, by mohl být vlak se sloupem kouře, stoupajícím z komína, – neklame nás však zrak?

Také světlo a jeho účinek na fotografované předměty Kameníka zajímají, a to opět především z hlediska podtržení fantasknosti scenérie. Zvlášť silně se mu to daří například ve večerním snímku betonové skruže obklopené nasvícenými cypřiši. Pozadí tvoří stříbřitá plocha v dáli, která může být vším od klidné mořské hladiny po nehostinnou poušť za hranicemi oázy. Jinde vidíme zahalenou sochu, která, ostře nasvícená, působí proti temnému nebi se zářícími body jako duch.

Karel Kameník řekl pozorným divákům mnoho. Jako by však přece jen něco říci nestačil. Jako by se stále připravoval na okamžik, který ho příliš brzy a navždy odloučil od fotoaparátu. Jeho snímky si ponechávají své tajemství. Memento mori …

(Karel Kameník: Z POZŮSTALOSTI, Pražský dům fotografie, Haštalská 1, Praha 1, po-pá 11-18, vstup 20,-, do 28. 1.)