Jedinečná země - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

19. července 1999, 00.00 | Grafiti na zdi Juliina domu ve Veroně, tváře nejznámějších italských vrahů, ale i proměny italské krajiny nebo model od Versaceho můžete vidět na fotografické výstavě v Italském kulturním institutu.

Itálie byla vždy zemí, jíž jsme my, Češi, věnovali velkou pozornost. I přes železnou oponu k nám pronikaly italské filmy, zejména komedie s vynikajícími herci jako byli Mastroianni, Sophia Loren nebo Gina Lollobrigida, italská jídla - pizza, makaróny, špagety a podobně - vařená z českých ingrediencí byla stavebním kamenem téměř každé české kuchyně, věděli jsme, že v Itálii se nachází velké množství historických památek, a dovolená na na italském pobřeží patřila mezi vysněné cíle všech nás, kteří jsme tušili, že nás letos zase nepustí dál než do Bulharska. Po roce 1989 většina z nás procítila Itálii na vlastní kůži a zájem o ni tím jen vzrostl.

Tomu vychází vstříc i výstava v prostorách Italského kulturního institutu, jehož přitažlivé aktivity jsou známé mnoha z nás. Jmenuje se Itálie, jedinečná země, a shromažďuje fotografie pořízené za posledních 100 let, které dokumentují měnící se život tohoto středomořského státu. Jedná se o projekt, který vznikl před dvěma lety, poprvé byl představen ve Florencii a jeho další cesta vedla a bude vést přes italská města, evropské a americké metropole až do paláce OSN v New Yorku, který bude na podzim letošního roku jeho poslední zastávkou. V Praze lze výstavu navštívit do 23. července. Expozice i katalog k ní vznikly za redakčního vedení Cesare Colomba. Znamenalo to shromáždit celkem 240 černobílých a barevných fotografií od italských i zahraničních fotografů; více než polovina patří kulturní organizaci Fratelli Alinari, která působí v oboru fotografie nejdéle na světě, zbytek byl zapůjčen ze sbírek muzeí, soukromníků i fotografů samotných.

Výstava je rozdělena do dvaadvaceti částí, které vždy mapují vývoj tématu, k němuž se vztahují. Abyste si udělali představu, o čem jednotlivé kapitoly pojednávají, tady jsou názvy některých z nich: Panenské kraje (vývoj italské krajiny), Stopy člověka (zásahy lidské ruky do krajiny), Práce (typická i zcela nová povolání Italů), Vkus Italů (co mají Italové rádi, ať už se jedná o jídlo či o zábavu), Portrét těla (jak se měnil názor na vzhled člověka), Kolébka umění (tradiční deviza Italů), Stíny války (dvě světové války očima fotografů) a dokonce Zločiny a tresty s přehlídkou nejznámějších italských vrahů.

Díky tomu, že expozice obsahuje fotografie velkého počtu autorů (a nebylo ani podmínkou, aby se jednalo o Italy), je v ní přítomno také množství stylů a způsobů práce i pohledů na italskou realitu. Snímky mají vesměs vynikající kvalitu, trochu však zamrzí, najde-li se náhle mezi desítkou excelentních jeden průměrný (Noční pohled na veronskou Arénu) nebo dokonce podprůměrný (například Svátek žen na diskotéce v tématické kapitole Portrét těla).

A teď k těm, které zapůsobily: zajisté si všimnete snímku Rybník v Bosco della Mesda (autor Vittorio Pigazzini, 1990), jenž použitím efektu černobílé fotografie pro vykreslení různých vrstev vodní nádrže (břeh, listí na hladině, hladina, kal pod hladinou, odraz ve vodě) připomíná slavného tvůrce op-artu Eschera. Nebo Panoráma údolí Val d´Adige s jezerem Caldaro, využívající možností barevné fotografie pro zobrazení jemných nuancí zamlžené krajiny mezi horami se sloupy kouře vystupujícího v popředí. Ctitelé české fotografické avantgardy se jistě zastaví před snímkem Geometrie ve vinici (Antonio Persico, 1961), připomínající tvorbu Eugena Wiškovského. Najdeme zde i český prvek, zastoupený však nikoli fotografem, nýbrž pěvkyní Emou Destinnovou, jež je zachycena spolu s Enricem Carusem ve scéně z Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu (možná ostatně víte, že slavný Ital psal právě tuto roli na úctyhodné tělo Destinnové). Snímek Giuseppa Vannucciho Zauliho Samota (1941) patří k tomu nejlepšímu, co na výstavě uvidíte. Zdi a ulice liduprázdného města, spíše periférie, vše rozostřené do nálady melancholického obrazu, vlevo u okraje spíše "zapomenuti" dva spolu hovořící muži. Za zmínku stojí i stopy různých vzorků pneumatik v písku, vytvářející arabeskový ornament (Filiberto Pittini, Pneumatiky, 1993). Fascinující jsou záběry ze života lidí v Itálii první poloviny tohoto století, například ten, který zobrazuje členy venkovské domácnosti, poslouchající rozhlas (Adolfo Porry Pastorel, Poslech rozhlasu, 1942). Součástí expozice je též několik velkých panelů se záběry z proslulých italských filmů (např. Fellini s Mastroiannim při natáčení scény z "Osm a půl").

Pro výstavu Itálie, jedinečná země, si musíte udělat čas, abyste vstřebali a vychutnali různorodost, kterou vám takové množství shromážděných fotografií nabízí. Většinu z nich je totiž nezbytné vnímat v rovině umělecké i dokumentaristické, jedině tak se vám spojí vývojová linka vedoucí od přelomu století k současnosti. Je to náročné, ale výsledek za to stojí.