Jan Saudek se vrací! - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Saudek

Saudek

4. června 2001, 00.00 | Roku 1998 slavný fotograf oznámil, že výstava, kterou pořádá, bude jeho poslední. 4.června 2001 však můžete být přítomni vernisáži jeho nejnovější expozice. Která výstavní síň je poctěna tím, že Mistr změnil své rozhodnutí? Dočtete se v recenzi!

Jednou z největších českých mediálních senzací roku 1998 byla poslední výstava fotografa Jana Saudka. Poslední alespoň podle Mistrova vlastního prohlášení. O tři roky později je všechno jinak. Saudkovy snímky pod názvem Divadlo života vystavuje virtuální galerie World Webphoto Gallery společnosti CD FOTO-BLER. A je jich právě sedmadvacet.

Jana Saudka není třeba zvlášť představovat. Jeho soukromí je trvale propíráno bulvárními médii všeho druhu, takže se ani nelze divit, že při vyslovení jeho jména si mnoho lidí představí nejprve Mistrovy divoké milostné vztahy, většinou s ženami a dívkami o mnoho let mladšími, a následkem toho posléze i jeho obmyslné modelky všech možných tvarů, s nimiž se kdy setkal na Saudkových snímcích. Mnoha lidem to ovšem také stačí, neboť nic jiného nehledají.

Podezření, že za umělcovou pečlivě budovanou image sexuálního bouřliváka se skrývá cosi, co by pohled povrchního hledače senzací jen poskvrnil, jsem měla už dávno, s dostprocentní jistotou se však potvrdilo až v okamžiku, kdy jsem si přečetla některé jeho literární drobnosti. Řekla bych, že značně dobrý způsob, jak se o člověku dozvědět více, je přečíst si něco, co sám napsal. Pokud nemáte od Jana Saudka po ruce nic k přečtení, zkuste jeho vlastní životopis na webové stránce, kterou si nedávno založil. Jste-li však na štíru s časem nebo s chutí přemýšlet, nechte to raději být.

Delší úvod této recenze nebyl samoúčelný. Řekla bych totiž, že s mým výše vyjádřeným názorem překvapivě harmonuje koncepce výstavy Divadlo života tak, jak nám ji předkládá World Webphoto Gallery. Kdo hledá pouze a jen bujné a málo oděné femininní tvary, bude nejspíš zklamán poměrně nízkým stupněm jejich zastoupení. Tím větší prostor však tvůrcům výstavy zůstal, aby nabídli svým divákům „něco víc ze Saudka“. Něco z jeho senzitivní a působivé tvorby.

Konkrétně mám na mysli kupříkladu podmanivé zátiší ze zpustlého židovského hřbitova. Vlastně ani není důležité, že je to místo posledního odpočinku, neboť poselství věčnosti a samoty tady přebírá obyčejná trubka se špatně těsnícím kohoutkem, trčící ze země. Tenký proud vody vytrvale padá do kaluže, kterou sám vytvořil. Atmosféru právě milosrdně protepluje slunce, ale lze tušit, že po jeho západu tu nastává prázdná, studená noc.

Známý ale nikdy neokoukaný snímek chlapce, sedícího na stažené závoře, zatímco kolem ďábelskou rychostí 120 km/hod. projíždí parní lokomotiva, je prostě fascinující. Nejenom zachyceným pohybem, který se zdá pokračovat i na fotografii, ale především dokonale provedeným nápadem ztvárnit naprosto obyčejnou, banální situaci.

Působivou atmosférou se vyznačuje i „amerikanizující“ snímek Hey Joe. Malá zajímavost: pokud srovnáte černobílý snímek z vltavské náplavky, jehož hlavním „hrdinou“ je mladý muž na silném motocyklu (jak tohle se asi muselo těm důležitým nelíbit!), a kolorovanou fotografii téhož místa po třiceti letech s oparukovaným děvčátkem a hejnem labutí, zjistíte, že na obou je tatáž obloha.

I v případě aktů se zdá, že jejich výběrem byl učiněn pokus naučit typického člověka dneška, uvyklého prvoplánové senzaci, hledat v nich hlubší smysl, jímž chtěl autor vyjádřit nějaký svůj pocit, myšlenku, nápad … Těch tisíckrát publikovaných mezi nimi není tolik, spíše zde najdeme snímky, prezentující buď autorův smysl pro lehce až středně těžce ironický humor (Válka, Čtenář Dostojevského, Slovanská dívka se svým otcem) nebo naopak jeho chvějivě senzitivní pohled na ženské tělo (Hluboká oddanost Veroniky, Ach, ty báchorečné sestry B. a dokonce i Portrét mladé lady G.). V proniknutí pod poslední závoj citlivosti však hraje prim tolikrát napodobovaný prostý černobílý záběr plných dívčích rtů s kapičkou vody (Marie č. 1).

Přiznám se, že Saudkovy snímky s dětmi mi k srdci nikdy nepřirostly. Třeba právě Life, vystavovaný v expozici virtuální galerie, mi vždy připadal poněkud vykalkulovaný, a pokud by si mistr objektivu položil ruku na srdce, možná by přiznal, že tuto fotografii vytvořil pouze z fascinace protikladem svého těla dospělého muže a bezbranného tělíčka nemluvněte. O to víc si však cením takového snímku Na cestě, který přímo dýchá atmosférou hledání, přibližování se tomu, co malé dítě objevuje společně se svým tátou. Už jenom tím, že oba symbolicky kráčejí vzhůru, k pohodové letní obloze. Opět: obyčejná situace, mistrovské zpracování.

Záměrně nepíši nic o snové atmosféře Saudkových interiérů, o okně, které vede někam i nikam, o ručním kolorování černobílých snímků, které dodává fotografiím žádoucí lehce kýčovitý nádech. Vše a ještě víc najdete v úvodním slově k výstavě, které je opět dílem Jiřího Hellera. Můj dovětek budiž tento: „Při nočním vojenském cvičení, vyslán s nějakou zprávou, uvíznu v pasti jemných drátků. Hodiny, až k ránu to trvá, se zoufale vyprošťuji. Tehdy poprvé zažívám silný pocit bezmocnosti - pak už pořád,“ píše Jan Saudek ve svém životopise.

Není to tak trochu o každém z nás? Neuvízli jsme i my kdysi v nějaké takové pasti z jemných drátků a nezažíváme od té doby čas od času pocit bezmocnosti? Možná i tuto zkušenost neuvědoměle zrcadlí snímky fotografa českého. A třeba i proto se nám tolik líbí.

(Jan Saudek: DIVADLO ŽIVOTA, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz do 4. 7.)