Jako před sto lety - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

11. dubna 2001, 00.00 | Na pozadí divokých horských scenérií pracují lidé s koňmi, ženy v černém se směsicí rozpaků a laskavosti v životem poznamenaných tvářích pózují fotografovi. Snímky Karola Benického neútočí syrovostí, drsností, nýbrž jsou obohaceny o jemně humorný pohled.

Jeden můj známý říká: „Zavedením elektřiny na venkov zde skončil středověk.“ Je to samozřejmě míněno s notnou nadsázkou, pravdou však je, že právě elektrický proud v každé domácnosti byl jedním z činitelů, které notně změnily zaběhnutý způsob života na vsi. Mimo jiné v tom, že se lidé už nepotřebovali sousedsky shromažďovat, aby si ukrátili dlouhé tmavé večery, nebo aby si popovídali o novinkách. Stačilo otočit knoflíkem rádia, později zmáčknout tlačítko televizoru, a lidé měli v chalupě celý svět.

Jsou však dodnes místa, a ne tak daleko od nás, kde se ještě žije skoro stejně jako před sto lety. V některých horských a podhorských oblastech Slovenska mají tradice, lidská pospolitost, starost o životodárnou půdu stále svou důležitou roli, neboť jiná možnost obživy zde neexistuje a chudoba odděluje obyvatele od civilizačních vymožeností běžných v bohatších krajích. Fotografie Karola Benického (*1940), pořízené právě v takovéto odlehlé oblasti, jsou sice staršího data, ale kdybychom se po fotografových stopách vypravili dnes, zjistili bychom, že se zde možná žádné převratné změny neudály.

Osmnáct barevných snímků Karola Benického můžete vidět pod souborným názvem Lidé z hor ve výstavním sále virtuální galerie World Webphoto Gallery společnosti CD-FOTO BLER na adrese www.wwg.cz. Právě barva je odlišuje od podobných projektů jiných autorů, které, nasnímány černobíle, se zpravidla soustředily na zdůraznění kontur syrového prostředí. Také Benický nám dává tušit, že život lidí byť v překrásné horské přírodě není žádná idyla. Avšak barva, kterou v takovýchto případech spousta autorů odvrhla jako nepodstatnou, zkreslující, nadbytečnou, právě tady napomáhá pravdivosti umělcova svědectví.

Můžete se kochat úchvatnou scenérií horských hřbetů, která vytváří kulisu k obědu odpočívajících rolníků, ale zároveň si uvědomíte, že ti lidé zde nejsou na výletním pikniku. Zdánlivě idyličtí bělouši, hospodářské nástroje a koneckonců i prosté jídlo jsou připomínkou reality, která je víc než rurální selankou poznamenána tvrdou prací včetně oněch legendárních atributů: potu a mozolů. Autorovi se tak podařil snímek jako obraz z dílny starého mistra, který však zároveň tepe skutečným životem.

Mně osobně připadá půvabné, že se Benický nenechal tématem unést k nějaké smrtelné vážnosti, a zároveň se nepustil ani do drsných sociologických sond. Naopak, ukázal, že i nesnadný život má své příjemné stránky, a celou sérii svých fotografií pojal s jemným, nevtíravým humorem, který se projevuje i tam, kde se jedná o záležitost veselí tak dalece vzdálenou, jako jsou poslední věci člověka. Stařenka v zástěře, zdobící hrob s křížem pestrými papírovými růžemi, spíš chce svému nebožtíkovi udělat radost, než aby truchlila nad jeho odchodem. Barevný hrob je tak trochu i fenoménem přístupu zdejších lidí ke světu: život je tak těžký, že není třeba si jej činit ještě více obtížným.

A proto, přijde-li svátek, dokážou se tito lidé odvázat, a žít několik dní zcela bezstarostně. Hrají, zpívají, tancují, jedí. Ze snímku, na němž tři muži v beranicích připravují jitrnice, přímo čiší pohoda a těšení se na chutné výsledky. Rozptýlené světlo mu však zároveň dodává přídech výjevu téměř alchymistického.

Karol Benický je citlivým pozorovatelem, který si všímá detailů života na vsi, a dovede je zprostředkovat divákovi tak, aby si tento i leccos domyslel. Při prohlížení fotografií vás tedy možná napadne, že v rámci tradice veselit se zde přísluší spíše mužům, zatímco ženy, zejména ty starší, oděné podle zvyklostí v černém, pečují o živé i mrtvé a pracují. Benický tyto ženy také rád fotografuje zblízka, možná jsou jejich vizáže pro něj charakterističtější než tváře mužské. Nedivím se, neboť obličej staré venkovanky s nůší na zádech a svazkem žlutých květů v ruce můžete pozorovat hodnou chvíli a stále objevujete něco nového. A to už se vlastně jedná o „pouhý“ snímek, jak zajímavý musel být asi živý model!

Lidé z hor je série fotografií, v nichž autor opět podal svědectví o svém mistrovství. Ať už výběrem a zhodnocením fotografované situace, využitím světla, perspektivy, výrazových prostředků, díky jimž je každý záběr sdělný i bez slovního komentáře. Musím použít větu, kterou osobně nemám ráda, neboť bývá používána často, často neprávem, a tudíž zní frázovitě: každá fotografie je malým příběhem. Tady však plně vystihuje skutečnost.

Výstavou Karla Benického se mohli potěšit i návštěvníci v Kuvajtu, kde byla uvedena letos v únoru jako doprovodná akce k oficiální návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Věřím, že měla úspěch.

(Karol Benický: LIDÉ Z HOR, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4. 5.)