Jak to dělají Američané? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

7. září 2001, 00.00 | Dobře, provokativně, profesionálně! Sex v rezavém autovraku pod dálničním mostem, doutnající kůlnu za zády pohodových lufťáků, mrtvého krocana ke dni Díkůvzdání, tedy scény téměř jako z filmu můžete vidět na výstavě, zabírající bezmála čtyři desetiletí amerického fotografického umění.

„Divadelní mnohoznačnost v americké fotografii“ je podtitul výstavy, kterou v současné době můžete vidět v prostorách Staroměstské radnice v Praze. Byla připravena londýnskou galerií White Cube ve spolupráci s newyorskou redaktorkou a kurátorkou Louise Neri a redaktorem výtvarného umění a kritikem fotografie z newyorského časopisu Village Voice Vincem Alettim. Zahrnuje práce patnácti umělců v rozpětí čtyř desetiletí a jejím ústředním tématem je metaforická zkratka dějů každodenního života. I když rekvizity amerického jeviště jsou zcela typické (cadillaky, interiéry domů, národnostní menšiny), lze si právě při pohledu na tyto snímky uvědomit, že i při dílčích odlišnostech jsou lidské příběhy po obou stranách Atlantiku, a vlastně i všude na světě podobné.

Velký prostor je věnován barevným přetiskům dnes již klasika Williama Egglestona, jehož vidění světa spojuje hořký humor se svéráznou estetikou amerických „žihadel“, pustých zaprášených ulic a průmyslových čtvrtí. K vidění jsou záběry staršího data (ze sedmdesátých let), které se ještě hodně obracejí k člověku jako inspiračnímu zdroji, i fotografie z konce let devadesátých. Kromě provokujícího „Červeného záchodu“ z jeho tvorby určitě zaujme třeba snímek „Rodina na přední verandě“, typicky americká odpolední idyla, zpoetičtěná měkkými stíny.

Robert Adams vystavuje bromostříbrné snímky větších i menších formátů ze 70. let. Řídí se pravidlem, že v jednoduchosti je krása, a tu nám skutečně představuje způsobem naprosto nehledaným – například v kontrastech světla a stínu na kuchyňském dřezu či stínu listnatého stromu na dřevěné stěně domku. Autor efektně využívá všech možností, které mu nabízí právě tato technika. V expozici jsou i bromostříbrné portréty Diane Arbus.

Výjevy z venkovského života Gregoryho Crewdsona disponují zvláštním napětím, které navozuje kontrast reality a vyumělkovanosti. Nelze se na tomto místě nezmínit o jejich námětech: muž na silnici pozoruje medvěda, který právě rozházel odpadky z koše. Nebo doutnající kůlna za zády lidí, odpočívajících na zahradě. Jsou to malé grotesky, tím bizarnější, že vypadají jako ze života.

V expozici najdeme i několik fotografií Nan Goldin, dobře známé i u nás díky kontroverzní výstavě v Rudolfinu. Jsou zde spíše decentní černobílé portréty i „naplno prožité“ sytě barevné vize: milující se dvojice, záběr divadelní šatny s působivě dekadentní atmosférou, i kýčovité detaily věcí, vystavených na poličce a rudě nasvětlených. Goldin je ovšem i autorkou psychologicky dobře zacíleného snímku „Vánoce na odvrácené straně“, jehož aktérem je transvestit s perlami na krku, prohlížející si mladého uhlazeného muže z lepší společnosti na plakátě ze 30. let.

Další vystavující umělkyně, Justine Kurland, má k chápání světa Nan Goldin blízko, jak by se mohlo zdát při pohledu na fotografii dvojice, souložící v rezavém autovraku pod betonovým dálničním mostem v bezútěšné zimní příměstské krajině (matné lamino s názvem Udělat šťastným, 1998). Ostatní snímky, stejně jako tvorba její generační souputnice Anny Gaskell, vykazují zřetelnou inspiraci filmem a fabulistickou literaturou, jejíž hrdinky, mladé dívky, samy hrají a režírují výstupy a dramata (Jedná červená, jedna modrá; 16 monochrom. fotografií Nedělní projížďka).

Velmi výrazné jsou barevné obrazy Larryho Sultana. Podvečer je díky neskutečnému osvětlení až přízračně působící dům, obklopený vegetací, za jehož oknem stojí neznámý muž. Kombinace usměvavého černocha s notebookem, před nímž, zády k divákovi, stojí nahá blondýna, působí i díky přepychovému interiéru spíše jako scéna z bezpohlavní mýdlové opery než čistě erotický výjev. Ve zcela jiné rovině se nachází Díkůvzdání, kde hlavní roli hraje bledá mrtvola velikého krocana na pekáči pyšné hospodyňky za kuchyňským oknem. Ale zcela určitě vás nenechá chladným Haskill Avenue: opět jakoby naaranžovaná scéna přestávky v jakémsi (pravděpodobně pornografickém) improvizovaném ateliéru na terase domu s odpočívajícími nahými aktéry a nezúčastněným personálem. Myslím, že v okamžiku, kdy se zastavíte před velkou plochou tohoto výjevu, si budete i vy připadat jako voyeuři (mimochodem oblíbená figura mnoha amerických thrillerů).

Philip-Lorca diCorcia je tvůrcem snímků ze soukromí zcela různorodých lidí. Při bližším zkoumání však zjistíme, že se opět jedná o jakési „imitace života“, zdůrazňující dramatičnost a emoce. Série snímků od Richarda Prince již svým názvem Komediální akční drama pro dospělé prozrazuje, že inspirací zde fotografovi byly především groteskní situace, jaké navozuje život (za všechny dvojice žen v květovaných kalhotách u nákladního auta uprostřed starých krabic a beden). Z barevné fotografie na hliníkové desce Stephena Shora Řeka Merced, národní park Yosemite, na diváka vane kontrast pohodlí civilizace, jejíž příslušníci se až sem dostali pomocí přibližovadla, a pomalu dobývané kdysi divoké krajinné scenérie.

Takže, jak to dělají Američané? Odpovědí je mnoho: svým fotografiím předávají drama nebo naopak šeď života, básnicky zveličené a plné emocí, které leckdy přehlušují utajený smutek, odcizenost, osamělost … Zkrátka vše to, co prožívají lidé zejména v bohatší části civilizace počátkem 21. století. Kdo z nás může upřímně říci, že ve svém nitru neskrývá temné struny, které hrají zcela jinou píseň, než si přeje on sám?

(SETTINGS & PLAYERS – Scenérie a hráči – Adams, Arbus, Barney, Crewdson, Davis, DiCorcia, Eggleston, Gaskell, Goldin, Kurland, Prince, Schorr, Sherman, Shore, Sultan, 2. patro Staroměstské radnice, Staroměstské náměstí 1, Praha 1, út – pá 9 – 17, vstup 60, do 16. 9.)