Hra světel - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

1. července 1999, 00.00 | Co dokáže světlo na divadelní scéně - to vám předvede výstava, o níž se dočtete v tomto článku.

Světla v sále zhasínají. Pomalu se rozevírá opona. Na jevišti v kuželu světla z reflektoru stojí … To je konečně jedno kdo, protože v hlavní roli je světlo, právě to světlo, které vyloupne herce z přítmí a osvětluje scénu. Hra světel je také název výstavy, která byla v rámci 9. mezinárodní výstavy scénografie a divadelní architektury Pražské Quadrienále ´99 dne 8. června zahájena v prostorách Maďarského kulturního střediska v Rytířské ulici.

Uvidíme zde fotografie, které maďarští umělci Zsuzsa Koncz a Tamás Katkó nasnímali během divadelních inscenací na několika maďarských scénách. Namátkou jmenujme alespoň Bosch-Dürenmattovu Tisíciletou říši, Pucciniho Toscu, Molierova Jiřího Dandina nebo Čechovova Strýčka Váňu, perličkou je snímek z inscenace hry Malíř našeho Pána od Karola Wojtyly. Zda se jedná o papeže, nepodařilo se mi zjistit.

Fotografie Zsuzsy Koncz jsou černobílé, Tamás Katkó fotografuje na barvu. Společným jmenovatelem obou je však schopnost zachytit světlo, které oživuje scénu a lidský pohyb činí plastickým. Katkó se více soustřeďuje právě na jeviště jako celek, Koncz si vybírá zajímavé reakce jednajících postav. Ač jsou snímány okamžiky z konkrétních inscenací, vyznívá expozice jako studie jevištních akcí vůbec, a to i díky tomu, že zabíraní herci jsou pro nás cizí tváře. Od běžných snímků, které jsou zhotovovány pouze pro potřeby divadel, se liší akcentem na výběr okamžiku vhodného pro umělecký záznam. To je nejlépe zřetelné na dvou fotografiích Tamáse Katkó: ze tmy dramaticky vystupují dvě postavy - sedící muž v kabátě a další, bezvládně ležící v bílé košili u jeho nohou (Odchod herce) a dále velmi kompozičně zdařilý snímek, na němž červené světlo nasvěcuje ženu v záklonu a proti ní muže s rukama v kapsách, zatímco v pozadí - v bílém světle - leží kdosi na nemocniční posteli (Sny o císařství).

Na mě osobně však více zapůsobily o něco větší, černobílé snímky Zsuzsy Koncz, které absenci barev vyvažují dokonalou plasticitou za pomoci té hry světel, o níž hovoří název výstavy. Postavy jsou zde také mnohem dynamičtější než u Tamáse Katkó - v postavě herce na fotografii z Molierova Jiřího Dandina cítíme výbušnou sílu jeho výskoku. Celkovou scénu zahlédneme jen málokde, nejdůležitější jsou zde osoby, jako např. dvě ženské postavy na snímku z Čechovova Strýčka Váni. Fotografka si umí poradit i s tanečním pohybem (Ricochet Dance Company v Pucciniho Tosce). Myslím, že rozsahem nevelká expozice divadelních fotografií obou maďarských umělců by si mohla najít své obdivovatele, i když její téma je poněkud vyhraněné. Hra světel …

Jevištní osvětlení je samozřejmě jedna z nejdůležitějších věcí, které dělají divadlo divadlem. Chtělo by se říci, že dnes, kdy pro techniku není nic nemožné, dokáže osvětlovač se scénou pravé divy. A ono to tak skutečně je - co jiného než světlo nechá zmizet či náhle se zjevit osobu nebo věc, co jiného než nasvícení vytvoří iluzi vody, ohně … Jak si je však možné vysvětlit onu magii, která přiváděla lidi v divadlech k šílenství podobnému dnešnímu fandění v dobách, kdy o elektřině nebylo ještě ani potuchy?

K úvaze na toto téma mě přiměl zážitek, o který se s vámi podělím. Před představením barokní opery Castor a Pollux, která se nyní hraje ve Stavovském divadle, rozsvítil jevištní personál na okraji jeviště nad orchestřištěm dlouhou lištu obyčejných svíček a po stranách jeviště dva svícny. Nedokázala jsem si představit, že by se celé představení mělo odehrát jen při tomto osvětlení, avšak výsledek byl dokonalý. Měkké světlo svíček vylupovalo z decentního světla na scéně vždy tu osobu, která se přiblížila na forbínu, a dodávalo jí navíc lichotivého vzhledu. Celek působil - ve spojení s hudbou a kostýmy - opravdu magicky. A tady jsem pochopila, že staré divadlo za svitu svic mělo kouzlo, které se s tím novým, obdařeným elektrickými finesami, nedá srovnat. Nevěříte?