Horší než zvířata - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

23. září 1999, 00.00 | To bude asi vaše první myšlenka při pohledu na některé fotografie výstavy World Press Photo 1999. Vraždy přímo před objektivem, konflikty a jiné lidské tragédie opět zaujímají výraznou část, jejich pojetí se však mění.

Minulý týden byl v Galerii Ambit na Jungmannově náměstí zahájena výstava vítězných prací již 42. ročníku světové soutěže novinářské fotografie World Press Photo. Svou dlouhou tradicí, úrovní vystavovaných snímků i účastí lidí, jejichž jméno ve světě fotografie něco znamená, se tato soutěž a následná výstava pokaždé stává nespornou událostí sezóny. Fotograf Vladimír Birgus se ve své recenzi (MF Dnes z 10. 9.) kriticky vyjadřuje k instalaci laureátských snímků, což po shlédnutí výstavy mohu jen potvrdit; fotografie, které obstály v konkurenci z celého světa, by si opravdu zasloužily lepší péči. Při prohlížení snímků na boxovitě rozmístěných panelech si v poměrně úzké ambitové chodbě navíc lidé dost překážejí a díky vzniklé nervozitě někdy nemají prostor pro dostatečné zažití fotografické výpovědi.

A ta je opět velmi silná, zejména v oboru reportážních aktualit z oblastí katastrof. Světové události letošního roku se opět postaraly o nové náměty, takže obavy o dostatek otřesných dokumentů věru nejsou na místě. Kosovská krize byla objektem oceněné série a dokonce i absolutně vítězného snímku Fotografie roku, který pořídila fotoreportérka deníku The Washington Post Dayna Smith. Protože se na výběru snímků podílely dvě poroty, musíme jim přiznat jistou objektivitu, faktem však je, že mnohem silnějším dojmem zapůsobily snímky jiné, a to například černobílá série Jamese Nachtweye, zachycující se vší brutalitou lynč křesťanského muže davem indonéských muslimů až po křesťanovo závěrečné podřezání téměř dětsky vyhlížejícím mladíkem, jehož oči obrácené do objektivu neprojevují ani stopu hrůzy z právě dokonaného činu. Druhou cenu k kategorii zprávy obdržela opět černobílá reportáž z oblasti hladomoru v Súdánu od Toma Stoddarta, která místo popisných hrůz otvírá divákovi z bohatého Severu oči spíše pomocí emotivního, výrazně humanistického apelu. Asi dlouho nezapomenete na výraz tváře na kost vychrtlého černého dítěte, kterému anonymní (postava je zabírána pouze od hrudi dolů) dospělý odnáší jeho příděl kukuřice. Možná to sem nepatří, ale právě záběry z hladovějícího Súdánu jsem sledovala obklopena vůní pátečního oběda, linoucí se sem z nedalekého refektáře kláštera františkánů.

K nejsilnějším momentům výstavy patří také soubor fotografií oceněný 1. místem v kategorii lidé, jehož autorem je Shafiqul Alam Kiron. Černobílé snímky ukazují tváře mladých žen v Bangladéši, které byly v důsledku rodinných hádek nebo neposkytnutí věna zohaveny kyselinou sírovou nebo dusičnou. Přestože se jedná o záběry opravdu drastické, celkový dojem z nich je spíše hluboký smutek nad osudem bezbranných lidských stvoření. K zamyšlení vybídne vynikající záběr detailu poloviny obličeje dívky, jejíž původně krásné rysy nedokázalo zničit ani zohavení. Michael Amendolia, který obdržel 1. cenu v kategorii věda a technika, nám připravil sérii černobílých snímků s překvapivým námětem: vkládání nových očních čoček starým lidem v Tibetu, jimž silné UV záření přivodilo slepotu. Autor vytvořil svou reportáž s hluboce lidským vkladem a s empatií pro jednoduchý život tibetských horalů, jenž při všech strastech nepostrádá prvky poetičnosti. Od záběru starých manželů v jejich chudém příbytku přechází k situaci, která se může odbývat pouze v moderním světě - k detailu operovaného oka.

Výstava však nabízí i snímky tématicky odlehčené, neztrácející však nic ze závažnosti své výpovědi. Jistě zaujme černobílá fotografie Tomasze Gudzowatého pro magazín Viva, na níž dva malí gepardi sahají tlapkou na mládě antilopy stojící uprostřed. Překrásný barevný snímek nám nabízí také Jürgen Freund, který zachytil v temně modrých vodách filipínského moře obrovského žraloka se světélkující kresbou po celém povrchu těla. Že se staletá tradice může dobře doplňovat s nejmodernější technikou dokazuje snímek ze série Petera Gintera pro Stern, na němž švýcarský inženýr, někdejší buddhistický mnich, sedí v meditační poloze a s oholenou hlavou vedle moderního přístroje v institutu CERN pro výzkum hmotného složení vesmíru u Ženevy. V kategorii umění obdržel 1. cenu barevný snímek Tina Soriana z rozvěšování kopií slavných obrazů v novém muzeu napodobenin v Barceloně - ze zaměstnance, nesoucího před sebou kopii Mony Lisy, jsou vidět pouze nohy, takže to vypadá, jako když Mona Lisa "kráčí". Ani tentokrát se nezapomnělo na svět celebrit. Kromě reportáže o naštěstí již utichlé únavné aféře amerického prezidenta se stážistkou, kamsi přicházející Giny Lollobrigidy a kromě série poněkud vyumělkovaných záběrů Jeana Rena od českého fotografa Antonína Kratochvíla, zde uvidíme přirozeně působící detailní portrét islandské zpěvačky Björk od Harryho Bordera.

Expozice zřetelně ukazuje příklon k černobílé fotografii, která prakticky ovládla pole. Vystavené snímky ve většině případů nejsou pouze odtažitě otřesné, jako to bylo módou ještě nedávno, ale obsahují citelný humanistický náboj, kterým nás nutí k určité vnitřní reakci. Je možné zaznamenat i určitý návrat zájmu o "krásnou" fotografii, nikoli estetizující ale estetickou. Celkově lze říci, že výstava laureátů soutěže World Press Photo je i přes některé nedostatky hlubokým zážitkem, jaké nám kulturní svět dopřává pouze zřídka.

(WORLD PRESS PHOTO 1999, Galerie Ambit, Jungmannovo náměstí 18, Praha 2, do 30. září)