Horor ve vlaku - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

19. ledna 2001, 00.00 | Můžete jej právě nyní vidět v Galerii Malá Špálovka. Jedná se však spíše o noční můru z toho, co je v současném umění také možné.

Cesta do háku je dost nesmyslný název vystihující nesmyslnost výstavy, která je k právě nyní k vidění v galerii Malá Špálovka. Absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se jejím prostřednictvím pokusila vyjádřit pocity, které u ní potažmo u jiných jedinců vznikají při cestování. K tomu jí mělo posloužit několik objektů, např. žlutě pruhovaná duchna s polštářem umístěná svisle na zdi, video krajiny ubíhající kolem vlaku, jiné video, ukazující ženu nehybně pospávající u okénka kupé s nakašírovanou krajinou a pohybujícím se světlem, svítící mechanický brouk, produkující nervyrvoucí kravál během těkání uprostřed ohrady z kartónů, a …co to jen ještě bylo? Aha, fotografie.

Umění již dávno přestalo být výsostnou doménou estétů a přesunulo se tam, kde by ho ještě před šedesáti lety nikdo nehledal. Je také opravdu těžké dnes po umělcích chtít, aby všechno jejich konání bylo originální. Proč a k čemu však proboha tohle? Autorka Alena Kotzmannová (*1974 v Praze) vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze si vybrala ateliér tvorby konceptuální a intermediální a ateliér fotografie. Je jasné, že mladá umělkyně se snaží najít svou vlastní cestu, a to i za cenu jisté šokující výpovědi. Při ohlédnutí zpět však běžný návštěvník výstav současných umělců nabývá dojmu, že šokovat se snaží většina z nich. Neslévá se pak takovéto kolektivní šokování do šedi, v níž brzy ztratíme přehled, kdo je kdo?

Pokusila jsem se hledat odpověď na otázku po smyslu autorčiny instalace přímo v jejím průvodním slově. „Cesta do háku je název pro celou výstavu určující, výstava je především o atmosféře, pocitu. Je také o tom, o čem si právě Vy myslíte, že by mohla být. Záměrně se vyhýbám definicím, protože definice jsou uzavřeny časem, v kterém vznikly,“ říká Alena Kotzmannová. Při čtení těchto řádek mě napadlo jediné: myšlenková amébovitost je pouze zástěrkou vnitřní prázdnoty celého počinu. Nebo ve vás věta „je také o tom, o čem si právě myslíte, že by mohla být“ vzbuzuje jiný pocit? Jakýkoli tvůrčí čin je přece výpovědí autora o světě kolem něj, jeho vyjádřením k různým jevům a situacím! Přehazuje-li svou odpovědnost za „vykonání“ této výpovědi na nás, diváky, pak něco není v pořádku a vysvětlení mohou být různá: sám neví, o čem mluví, nepovažuje své dílo za dostatečně životaschopné, dělá si alibi před případnou konfrontací. Samozřejmě, že divákovi musí být dán určitý prostor, do něhož si může promítnout své vlastní zkušenosti a pocity, protože jedině tak může porozumět umělcovu sdělení. Ale rozhodnutí typu „část procesu, při kterém je možné najít nějaké vysvětlení, nechávám na divákovi“ neuznávám.

Jeden zajímavě koncipovaný moment výstavy se však autorce nedá upřít. Jedná se o zvětšeninu fotografie muže, který je – obrácen k divákovi zády – snímán na pozadí stropu vlakového vagónu. Přes tuto fotografii upevněnou nastálo na stěně je trvale promítána tatáž fotografie z projektoru s nastavitelným směrem paprsku. Protože se projektor stále lehce pohybuje i při nejrůznějších drobných otřesech (kroky apod.), působí i obraz muže lehce nestabilně – trochu jako v jedoucím vlaku.

Jiná zvětšenina – barevné rostliny, se zřejmě vztahuje k jinému místu v autorčině průvodním slově, kde popisuje svůj lehce infantilní nápad: „…některá semena trav, které chtějí zakořenit, cestují větrem rychlostí rychlíku. Vymodelovala jsem obrovské semeno, s kterým jsme spolu jeli vlakem na výlet.“

Sluší se doplnit, že Alena Kotzmannová má přes své mládí za sebou několik samostatných výstav i participaci na úctyhodné řádce výstav kolektivních, a to nejen v Čechách ale i za hranicemi (Řecko, Německo, Belgie, Finsko, Slovinsko). Vystavuje od r. 1997.

Podle recenzentky Lenky Lindaurové z časopisu Umělec se Kotzmannová „zaměřuje na atmosféru všedních věcí i na zdánlivě stereotypní skutečnost, která ale může být hororem, kde se i každodenní věci mění v přízraky“. Je-li smyslem umění dělat ze skutečnosti horor, pak instalace přinesla své ovoce. Označovat ji však zároveň jako „poněkud existenciální“ či „stejně zoufalou jako nadějeplnou“ je však poněkud přehnané. Jako „existenciální“ je dnes bohužel označováno kdeco, zejména počiny tápající, jejichž jedinou ctižádostí je šokovat. Zdá se, že na „existenciálnost“ jednou zajdeme.

(Alena Kotzmannová: CESTA DO HÁKU, Galerie Malá Špálovka, Národní třída, Praha 1, denně kromě po 10-13 a 14-18, vstupné 20,-, do 4. 2.)