Hodinka v nejlepší společnosti - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

30. dubna 1999, 00.00 | Mick Jagger tulící se k průtokovému ohřívači, ošklivá lady Oxfordová v nádherné toaletě, Marilyn Monroe v sexy póze na bílé pohovce - všechny tyto osobnosti můžete vidět na výstavě fotografií slavného anglického fotografa Sira Cecila Beatona.

Oživlé historické portréty, výjevy z barokních a klasicistních obrazů, rodinná fota anglické šlechtické společnosti, ale i modelky z titulních stran prestižních módních časopisů v nepředstavitelně úchvatných šatech (a pózách) a slavné hollywoodské hvězdy, osobnosti pop music, světově proslulí výtvarníci a spisovatelé jsou k od 6. dubna do 16. května k vidění v atriu Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Opravdu, společnost, v jaké se neocitnete každý den. A jak se sem dostali?

Koncem sedmdesátých let, získala londýnská aukční síň Sotheby´s 150 tisíc snímků a čtvrt miliónu negativů Cecila Beatona, slavného anglického fotografa a kostýmního návrháře. Pro putovní výstavu, jež se právě zastavila v Praze, z nich bylo vybráno a nově zvětšeno 108 portrétů, snímků z prostředí divadla a haute couture a také romantických inscenovaných výjevů, jaké už naše racionální doba (ke své škodě) téměř nezná. Tuto výstavu připravila Britská rada ve spolupráci s Archivem Cecila Beatona, Sotheby´s London, a koná se pod záštitou Jeho Excellence Davida Bronchera, velvyslance Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Věříme-li na reinkarnaci lidské duše, pak se nám při pohledu na Beatonovo dílo vnucuje představa, že tvůrcova duše uvízla kdesi v bukolických dobách 18. století, aby si občas udělala výlet do období největšího rozkvětu dandyů ve století minulém. Fotografované osoby stylizuje do neobvyklých rolí, aranžuje fotografie jak ze starých rodinných alb a dokonce vytváří fotografické obrazy podle děl starých mistrů. Sám sebe představuje také jako dandyho (autoportrét z roku 1924), který dává tušit, že vyznává eleganci, dokonalou krásu a vytříbenost, nonkonformismus a hédonismus ve vztahu k životu.

Výstava je rozdělena do několika vzájemně propojených a ovlivňujících se částí. První, s názvem Mladí a nadaní je tvořena snímky z dvacátých let, a představuje především umělce v rolích, které jim předepsal Beaton. Kromě již zmíněného autoportrétu zde najdeme například portrét dalšího dandyho Boy Le Base, jehož evidentní inklinace k homosexuální orientaci jen podporuje malebnou ušlechtilost historizujícího mladíka v krajkách. Za pozornost stojí i dva portréty dam, na nichž Beaton zajímavě moderním způsobem evokuje představu barokního obrazu. Obě mají na hlavě jakési obrovské textilní paruky a jsou snímány v barokizujím bohatém oděvu na pozadí, které je špatně identifikovatelné, avšak rozhodně moderní. Pozadí je vůbec jeden ze zajímavých detailů Beatonovy tvorby dvacátých a třicátých let. Pro své stylizované portréty často využíval malované, kašírované nebo textilní pozadí. Určitě nám neujde Edith Sitwellová jako postava na náhrobku (1926), kde ležící ženskou postavu s polštářkem pod hlavou obklopují kamenní hřbitovní andílci. Podobnou pointou je obdařen i snímek Lady Diana Mannersová jako madona v "Zázraku" z roku 1930, kde se kolem líbezné tváře živé avšak sošně strnulé světice vznášejí sošky andělů. Jako scénu z venkovského prostředí 18. století pojal autor fotografii Beaton s přáteli na mostě (cca 1928). Stylizaci podle obrazů, jíž zcela rozvinul ve své tvorbě 50. a 60. let, předjímá Beaton na snímku Edith Sitwellová na loži (1920), z jehož postele s nebesy, nepřítomného pohledu bledé dámy a černé služebné, která podává své paní podnos s konvicí, přímo dýchá klasicistní atmosféra. Přiznávám, že jsem si v první chvíli nebyla jista, zda skutečně nestojím před černobílou reprodukcí obrazu z konce 18. století. Beaton však dokáže i překvapit nepředvídatelnými souvislostmi - hlavu Lady Milbankeové například umístí pod poklop na sýr. Často dokazuje, že ho fascinuje odraz v zrcadle, přičemž zrcadlo většinou půlí snímek na dvě souměrné části. V takovéto úpravě nám nabízí např. zajímavý dvojportrét svých sester asi z r. 1927, z pozdější doby snímek fotbalisty týmu Jets Jo Namutha s kontrastně bílým telefonem (1967), dokonce tři zrcadla pak v různých úhlech odrážejí tvář Toma Wolfa (1969) a zrcadlo Beaton umístil i na autoportrét s modelkou Vivou (leden 1970), kde je zachycen při práci s fotoaparátem.

Prostou krásu začíná Cecil Beaton objevovat ve svých Arkádských (na popisku je kostrbatý překlad "Arkadických")idylách. Od aranžovaných klasicistně zdobných pastýřských výjevů z konce 30. let (nádherný snímek Tilly Loschové s dřevěnou klecí v záplavě květů) dochází k tomu, že příroda přestává být pouhou dekorací, a stává se svébytným artefaktem (krásná dívčí hlava z poloprofilu mezi zbrázděnými starými kmeny porostlými břečťanem, růže na zdi, bujné jarní rostlinstvo u dřevěné ohrady, chlapeček obklopený vzrostlými bolševníky).

Divácky nejvděčnější částí výstavy jsou určitě Okouzlující přeludy - móda a Hollywood. Najdeme zde portrét Garyho Coopera tak, jak ho známe z nostalgických filmů: v dokonale padnoucím obleku a ležérním postoji. Mezi snímky, které mne okouzlily, počítám nádherný portrét Audrey Hepburnové (1954), dokazující známé rčení, že v jednoduchosti je síla. Herečka, celá v tmavém oděvu a na tmavém pozadí, k nám obrací jemnou světlou tvář a bílou dlaň s blýskavým náramkem kolem zápěstí. Podobného efektu umělec použil i na snímku Grety Garbo z roku 1946, jehož hlavním znakem je klasická uměřenost. S požitkem si prohlédneme dva portréty symbolu elegance 30. let Marlene Dietrichové.

Pokračování příště ....

--