Dveře do ráje - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

31. ledna 2001, 00.00 | Neostýchejte se a vstupte. Promlouvá k vám svět podvědomí, snů, tajemství a vzdušné poezie, je zde místo i pro noblesní vtipnou pointu. Svět fotografa Jana Trojaka ...

Tajemství, poezie, vtip, cit – jakou cenu mají v našem světě? Řekněme si, že nezměrnou. Tím větší, čím rychleji se z něho vytrácí vše nepovrchní, neinstantní, neautomatické, nekonzumní. Tím větší, čím rozměrnější prostor získávají události a vjemy záměrně se vymykající normám, šokující, pohrávající si s naší nervovou soustavou.

Pokud shora zmíněné, téměř již archaické hodnoty dostávají podobu uměleckého díla způsobem zcela moderním, pak se jedná o (příjemný) paradox, dosvědčující, že prvotním hybatelem je vždy lidský element, který určuje, jakou cestou se jeho fantazie bude ubírat.

Fantazie Jana Trojaka se ubírá cestami, jejichž sledování je zážitkem skutečně uchvacujícím. Kdo namítá, že „uchvacující“ je příliš silné slovo, ať posoudí jeho adekvátnost přímo na místě – v Českém centru Mezinárodního PEN klubu. A pokud ještě nezapomněl, jak voní tajemství, chutná objevování skrytých významů v předmětech stokrát viděných a osahaných, jak jiskří lehká ironie, pak mi dá za pravdu.

Jan Trojak (*1944), absolvent pražské Uměleckoprůmyslové školy, realizoval své fantazie pomocí fotografií, které upravuje moderními digitálními postupy. Emotivní účinek takto vzniklých fotografik, jež daly název celé expozici, je proti klasickým fotografickým technikám umocněnější. Dokázal, že kombinace tradičních způsobů tvorby s počítačem nemusí vždy znamenat jen ponoření se do světa agresivní exhibice a psychedelických deformací. Naopak, umělec vždy striktně podřizuje technické možnosti svým představám, což velmi dobře vystihuje tato pasáž úvodního slova: „Je třeba mít na paměti, že sebelepší elektronická technologie nic nezmůže, pokud autorovi chybí schopnost v úžasu se zastavit před zdánlivě všední věcí, objevit v ní poezii a svůj zážitek zprostředkovat ostatním.“

Trojak se svou tvorbou podobá surrealistickým básníkům, kteří pomocí zvukomalby slov narušovali navyklou realitu a vytvářeli řetězce imaginací zcela nových. Také on zasahuje naše podvědomí, jemuž ve svých dílech nastavuje jakési zrcadlo. Od námětů podřízených objevné optice (portrét mima s nabílenou tváří, vystupující z temnoty) přes hledání nových významů ve zdánlivě všedních věcech (spáry v kamenech, dávající prostor fantazii) až po propojování tradičních symbolů se symboly postmoderními a postindustriálními (kaplička ve snové zamlžené krajině s reklamou na Coca-Colu na dveřích), vše je prosto jakékoli nepřístupnosti, naopak, autor pobízí diváka, aby přijal pozvání do jeho světa a vychutnal detaily, které mu v chvatu běžného života zcela unikají. Nedílnou součástí a klíčem k dešifraci jednotlivých obrazů jsou jejich názvy; ale i tady umělec volí spíše cestu jakéhosi nedopovězení, které sice diváka orientuje, zároveň mu však dopřává prostor k přemýšlení.

Trojakovy fotografiky mají „lahodné“ barvy. To však není řešení samoúčelné, neboť barva jen skrývá další symboly. Ať už je takový symbol snadno čitelný (mondrianovská barevnost dveří na obraze Pozdrav Pánbů, pane Mondrian) nebo skrytý (barevně odlišené jednotlivé prvky Dveří do ráje). Někde barva pouze podtrhuje rafinovanou jednoduchost Trojakovy originální poetiky (jasně žlutý tenisový míček postavený na hrdle tmavé láhve na světlemodrém pozadí – Portrét), jinde její tvrdošíjné opakování naznačuje průběh děje (červený uzávěr více a více vymačkávané jinak černobílé zubní pasty v Posloupnosti). K požitku z umělcových fotografik přispěla i firma CD-FOTO BLER, která zhotovila jejich vysoce kvalitní zvětšeniny.

Výběr prostor pražského PEN klubu pro účely výstavní možná nebyl nejšťastnějším řešením. Není zde dostatek místa, což v některých případech limituje odstup diváka od instalovaného díla. Přes veškerou snahu nemůže ani osvětlení (zejména v chodbách, po jejichž straně jsou fotografie umístěny) konkurovat výstavním prostorám. Pokud jdete do PEN klubu poprvé, může vám jeho hledání dát práci, a také systém zvonku a bzučáku pro vstup do domu není pro běžného návštěvníka výstav ideální, ač je jasné, že vzhledem k tomu, že se nejedná o klasické výstavní prostory, je toto řešení namístě.

Fotografiky Jana Trojaka přesto doporučuji vaší pozornosti. Jedná se bez přehánění o jednu z nejpůsobivějších výstav, jakou jsem v poslední době viděla. Dejte se okouzlit světem umělcovy fantazie, v němž i kanál vypadá jako maurská mříž, ale jenž nejde daleko ani pro ironický povzdech nad vylomeninami světa reálného. Vejděte „průhledy do snových krajin, které vyměřovali zeměměřiči jen tušení a nikdy neuzření“.

(Jan Trojak: FOTOGRAFIKA 2001, České centrum Mezinárodního PEN klubu, ul. 28. října, Praha 1, do 6. 2.)