Dům v krajině - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

9. února 2001, 00.00 | Žemličkova Lhota, Obděnice, Huštilář - jadrná jména českých vesnic, jež fotograf Jan Reich nazývá klenotnicemi zasazenými v krajině. Jenže, jak dlouho ještě?
Nechte se podmanit snímky plnými klidu, čistoty a citlivé atmosféry ...

„Chtěl bych zachovat obraz krajiny, ve které člověk není vetřelcem,“ říká fotograf Jan Reich. To ovšem v současnosti není snadné, neboť naše pohodlnost poznamenává tvář krajiny stále většími a závažnějšími zásahy: příkladem jsou dálnice, nová satelitní městečka, průmyslové zóny budované na zelené louce a obkličující či spíše skličující větší i menší města, lhostejno zda u nás nebo na Západě. Není však pravda, že zásahy do krajiny jsou pochybnou výsadou až naší doby; provází člověka odjakživa s tím, jak byl nucen budovat si na světě existenci. Minulé generace tak však činily decentně nejen z důvodu nedostatku vysoce výkonných pracovních nástrojů, ale i proto, že jejich bytí bylo s přírodou spjato silněji, než jak se zdá nám.

S tím, jak vyrůstají novodobé pomníky civilizace, současně mizí starobylé dominanty lidských sídel. V uplynulých šedesáti letech se nikdo nestaral o drobné i větší kostely, zámečky, statky, zvláště na venkově, a tak mnohé už přestaly existovat, nebo prožívají svá poslední léta. Až spadne většina z nich, bude nás místo zvonice kostela vítat třeba zchátralý kravín, typizovaná samoobsluha nebo jiné perly totalitní architektury. „Kostely, kaple, celé vesnice vypadají zdálky jako klenotnice.“ To jsou slova Jana Reicha, provázející fotografie, které se vyjadřují nejen k ohrožení krajiny, ale i k otázce, zda život prožitý povrchně a pasivně, ve stresu a koloběhu vydělávaných a vydávaných peněz může být uspokojující.

Řeč je o nové výstavě Pražského domu fotografie, která má příznačný název „Dům v krajině“. Domem je symbolicky myšlena venkovská chalupa, v níž fotograf žije se svou rodinou, krajina je nejprve Sedlčansko, kde se dům nachází, později další místa v Čechách. Ke krajině jako synonymu domova se vztahují i autorovy záběry interiérů jiných chalup, vesnických hospůdek, jejich hostů, zátiší. Společným jmenovatelem kolekce fotografií Jana Reicha je zachycení pomíjivého, klid, zastavení. Nejvýstižněji to říká sám autor: „Platil staletý řád, jejž rozvrátila zemědělská družstva a televize. Vznikli noví lidé. Začali bořit gotické cesty – nevešel se do nich kombajn … Stal jsem se svědkem přerušení osmisetleté kontinuity.“

To, co vidíme na Reichových fotografiích, už opravdu patří spíše minulosti. Rád zabírá statky, osamělé stromy, boží muka, tradiční siluety vesnic se špicemi či báněmi kostelů, zvláštní důraz klade na cesty, jež jsou pro něj spíše místem posledního ohlédnutí zpět než spojnicemi s tím, co odchází. Tajemnost a jistý smutek zobrazených míst je podpořen využitím černobílé fotografie, prosté všech laciných efektů, které by odváděly pozornost diváka od autorova sdělení. Z negativů 13x18, 18x24 a 24x30 cm pořizuje kontaktní průměry 1:1, což komentuje slovy: „Zvolil jsem velký formát, protože je to poctivé, je to ničím nenahraditelné řemeslo.“ .Nejsilnější výpovědi o stavu duše v krajině jsou tudíž záběry zimní, které dokonale pracují s kontrastem (Zimní Počepice, 1989). Protože Reich netrvá na optimálních světelných podmínkách, vidíme snímky často dramatické působivosti: hradby mraků, úzké paprsky pronikajícího slunce, soumrak … Absence lidských postav na fotografiích vede k dojmu, že se ocitáme v krajině vzpomínek, kde lidé nemají místo.

Lidským elementem je však už poznamenána jiná série fotografií. Jde o staré interiéry, idylicky, svérázně a přesto nikoli lacině působící obrazy toho, co fotografa zaujalo ve venkovských domech. Obděnickou hospodu v této podobě už sotva uvidíte, ale snímek jejích starých kamen s dlouhou rourou, mizející ve zdi pokryté nemoderním válečkem, se dvěma nesourodými židlemi, z nichž asi právě vstali hosté, vás nejen okouzlí, ale i předvede, jak zdánlivě jednoduchým a samozřejmým způsobem vznikají nejlepší umělecká díla. Na snímcích vesnických sednic a půd stejně jako nápaditě komponovaných zátiší se objevují předměty, které zde žily už s příslušníky několika předchozích generací – stará dřevěná váha, proutěný košík s peřím, stará kolébka, džbán, duchny… Jan Reich svým objektivem odhaluje jejich prostou, skrytou krásu, vdechuje jim duši, paměť, aby vnímavému divákovi mohly vyprávět.

Vypráví se i v hospodě. Muži (výhradně) na Reichových snímcích z hospod, jsou ještě z rodu těch, kteří, jak říká autor, „měli vlastní hospodářství, do večera všichni pracovali a v hospodě se pak bavili o sadařství a o včelách.“ Výmluvné portréty těchto rázovitých selských typů jsou dalším střípkem do mozaiky mizejícího světa. Kromě toho zde máme jedno zajímavě pojaté „hospodské“ zátiší: sklenice s pivem na dřevěném stole, v níž se zrcadlí vrchní karta z ohmataného paklíku, ležícího vedle, krabička sirek.

Expozici uzavírá poslední skupina fotografií – rodina. Tím autor jen tématicky navazuje na série předchozí, protože vlastně zalidňuje předtím prázdné venkovské interiéry. Vytváří momentky nebo portréty manželky a zejména svých dvou dcerek v křemenické chalupě – při běžné denní činnosti, jakou je jídlo, učení, hra. Vnímavě spojuje dětskou bezprostřednost a čistotu s jednoduchou krásou starobylého selského domu, jako by chtěl naznačit, že příchod prvku nového, mladého, nemusí vždy nutně znamenat zánik starého.

Ale to je jen zdání. Svět se mění, lidé i krajina s ním. Až jednou zmizí rybník na Drahách, kolem Vysokého Chlumce místo prosté cesty povede dálnice a u Žemličkovy lhoty vyroste fabrika, možná si lidé uvědomí, že nenávratně ztratili část sebe sama – část nejdůležitější, protože životadárnou a obohacující …

(Jan Reich: DŮM V KRAJINĚ, Pražský dům fotografie, Haštalská 1, Praha 1, po-pá 11-18, vstupné 20,-, do 18. 3.)