Dům fotografie nebo Armáda Spásy? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

14. listopadu 2000, 00.00 | Nové výstavě v Pražském domě fotografie dali autoři zcela jasný, i když vzhledem k této instituci kontroverzní záměr. Vystavené fotografie však příjemně překvapí.

Fotografie nebývají vždy jen uměním sama pro sebe, velmi často se také angažují za nějakou ideu. Dá se říci, že se jedná o propagační prostředek, který dokáže silou svých emocí dosáhnout určitého výsledku. Právě reportážní fotografie je toho nejlepším dokladem. K tomu existuje jen velmi málo fotografických soutěží, které by neotvíraly tuto kategorii.
Otázka zní: jaký je správný poměr umění a výpovědi při vzniku fotografie? Nebo jinak: je správné, když informativní složka má navrch? Takto jsem se ptala při prohlídce nové výstavy v Pražském domě fotografie, která pod lakonickým názvem „Kazachstán“ měla vernisáž 9. listopadu. Je tvořena snímky dvojice nezávislých fotografů, Aleny Dvořákové a Viktora Fischera, kteří prezentují religiózní pohled na danou problematiku, a nijak nezastírají, že výstava je součástí jejich charitativní mise v Kazachstánu i jinde na světě. Z doprovodného textu se například dozvíme, že „soubory, vzniklé v Kazachstánu (1998) a Jižní Africe (1999) (dříve Jihoafrické republice) umožnily výrobu maket knih, které slouží jako ilustrace činnosti církve při jednání s dárci a sponzory, jako doprovod k přednáškám, seminářům atp.“ Jinde se píše, o chvályhodné sponzorské aktivitě projektu „Katolická misie“, jehož autory jsou vystavující umělci. Ale ouha! Přestože před podobnou činností v úctě smekám, a přes fakt, že soubor Kazachstán došel ocenění 3. místem v soutěži Czech Press Photo 1999 v kategorii Všední život, mám pocit, že cíl snažení – charitativní činnost – zde převážil nad složkou uměleckou. Pochopitelné by to bylo v případě vystavení fotografií přímo za účelem upozornění na nelehkou situaci lidí v dané oblasti (příkladem může být Jan Šibík a jeho nedávné akce na pomoc dětem z afrických oblastí postižených občanskou válkou), od Pražského domu fotografie jsem však očekávala prezentaci trochu jinou, kladoucí více důrazu na to, co může zajímat návštěvníka fotografických výstav.

Jinak dokumentace činnosti církve ve čtyřech zemích různých světadílů je téma jistě zajímavé. Myslím, že právě misie v Kazachstánu nepatří k těm, o nichž bychom se denně dovídali něco nového, a může být tedy pro nás v jistém smyslu exotičtější než například podobná misie v Africe. Na černobílých fotografiích autorů Dvořákové a Fischera jsou však většinou okamžiky z běžného života tak, jak je prožívají obyčejní lidé. Velkou úlohu u mnoha z nich hraje světlo, slunce. Záběry v protisvětle dávají scenériím atmosféru klidu a prostoty, ať už se jedná o snímky z přírody, z městského prostředí či dokonce z interiéru. Třeba stepní krajina s horami na obzoru, po níž osamělý jezdec vede vedle sebe koně, získává díky slunečním paprskům život a prostor. Trochu jiným způsobem je téhož využito ve snímku pasoucího se koně, na nějž hledí malé dítě. A do třetice – tři muži ve svátečním, kráčející stromořadím kolem plaňkových plotů a nízkých domků, patří díky sloupcům prachu, které působí v šikmých slunečních paprscích jako reflektory, k nejpozoruhodnějším a nejvýraznějším fotografiím celé expozice.

Na snímcích nenajdeme nic drastického, chudobu, nemoc, strádání. Autoři spíše určitým „naťuknutím“ dokáží zprostředkovat dojem, že tito lidé si nijak zvlášť dobře nežili dříve, dnes se jim nevede o nic lépe, a od zítřka to také nikdo neočekává. Mnoho z nich žije tradičním způsobem života – ve stanech, a živí se pastevectvím; i o tom nám fotografie emotivně vyprávějí. Že „moderní“ způsob života – ovšem ve značně neutěšené formě – dorazil i do těchto exotických krajů nás informuje např. velmi sugestivní snímek sídlištní hradby končící v krajině, do níž neurvalou rukou zasáhl člověk – výkopy, sloupy, navážky (jako bychom to neznali).

Poznáme ale i krajovou zajímavost: hřbitovy, které nejsou celkově obehnané zdí, nýbrž každý hrob má svůj plůtek, spíše jakousi ozdobnou mříž. A máme tu i žánrové obrázky: mnich v kutně stojící u hrobu mezi stromy a keři, prosvětlenými sluncem. Nebo malý hlouček pozůstalých vedených knězem u hrobu. Ústředním bodem melancholicky vyznívajícího snímku je však muž na vozíčku v popředí, na něhož civí sedící pes.

Expozice obsahuje i několik pozoruhodných portrétů, z nichž nejpůsobivější je skupinový snímek několika žen domorodých rysů s bíle zavinutými hlavami. Tady autoři podali výčet osobitých lidských typů, jež vynikají právě na pozadí určité uniformity. I v jiných případech však měli šťastnou ruku a obecně se dá říci, že své lidičky snímali s pochopením a láskou (žena mazlící se s kočkou v krajině).

„Kazachstán“ rozhodně není lacině oslnivým počinem. Je nutné si udělat trochu času, vcítit se do záběrů, pochopit, proč právě to či ono autoři fotografovali. Pokud nejste věřící, můžete se zaměřit právě na reálie kazašského způsobu života, na pro nás i trochu nepochopitelné radosti (cirkusově „vyštafírovaná“ děvčátka při veřejné oslavě), i na nevtíravý půvab skrytý v mnoha snímcích. Pokud autoři chtěli „přispět ke konkretizaci představ o životě v rozdílných kulturách“, jak si sami v tiskové zprávě přáli, myslím, že právě toto se jim docela podařilo.

(Alena Dvořáková, Viktor Fischer: KAZACHSTÁN, Pražský dům fotografie, do 10. 12.)