Dobrodružství života - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

21. dubna 2000, 00.00 | O tom, že všední život může být dobrodružstvím vypovídá výstava vítězů prestižní Ceny Oscara Barnacka v Informačním Fotocentru.

Nadarmo se neříká, že největší dobrodružství píše sám život. Pokud vám to tak nepřipadá, zkuste se zamyslet nad tím, že všední den ne každého obyvatele Země se podobá tomu vašemu; opominu-li extrémy, jako jsou války či živelní katastrofy, patří někde k denní realitě třeba cesta se sobím spřežením, jinde si ženy chodí do obchodu vybrat třeba závoj na obličej. Ale i v podmínkách, které dobře známe, nemusí život vždy pokračovat ve vyjetých kolejích: vezměme si například psychiatry, s kolika slavnými osobnostmi třeba typu Napoleona se denně setkávají!

Tohle všechno a ještě víc nám chce zprostředkovat Cena Oscara Barnacka, kterou od roku 1979 každoročně dostává fotograf, jenž se nejlépe zhostí úkolu vystihnout vztah lidí k prostředí, v němž žijí. Může se jednat i o tzv. fotostory, seriál snímků, jenž by neměl přesahovat 12 kusů. Vítěz může být pouze jeden, avšak několik dalších je ohodnoceno čestným uznáním. Cena byla poprvé udělena u příležitosti 100. výročí narození tvůrce fotoaparátu Leica a jednoho ze zakladatelů moderního fotožurnalismu.

Loni se soutěže o Barnackovu cenu (obnáší 10.000 DM nebo vybavení zn. Leica) zúčastnilo 300 fotografů z celého světa. Absolutní vítězkou se stala Francouzka Claudine Douryová, jejíž soubor černobílých fotografií Poslední nomádi Sibiře můžete právě nyní vidět v Informačním Fotocentru v Praze-Nuslích. Společně s ní zde své snímky vystavují i držitelé čestných uznání, a to Florence Levillainová (Francie) se svými momentkami z pařížské tržnice Rungis (v barvě), Bernd Arnold (Německo), který fotografoval politiky v Bonnu, Antoine Agondjian (Francie) s expresivní sérií z Arménie, Paolo Verzone (Itálie) se záběry ze Severního Pákistánu, Kai Wiedenhöfer (Německo), jenž nasnímal Hebron, a dále zde najdeme soubor Ženy v Afghánistánu Angličanky Harriet Loganové, snímky z psychiatrické kliniky Francesca Giustiho (Itálie) a dokument Hledání pastýře francouzského fotografa Lionela Rouxe.

Výběr témat je tedy opravdu pestrý a jejich zpracování často velmi překvapivé. Snímky vítězky jsou působivé (život původního obyvatelstva na Sibiři), avšak to, co její objektiv zabírá, je tak tradiční, jak si jen realitu v této části světa dovedeme představit. Je zde sobí spřežení, kožené stany s otvorem nahoře, jímž uniká kouř, jsou zde šikmoocí lidé s vysedlými lícními kostmi, oblečení do neforemných kožešinových plášťů s kapucami. Nechybí ani nekonečná sněhová pláň, jejíž bělost je tu a tam narušená suchou vegetací. Dvakrát nás přesto autorka překvapí: poprvé v expresivním snímku ženy okusující syrové maso z kosti, které leží před ní. Podruhé je to fotografie, na níž je ležící muž „obklopen“ stopami pásového vozidla ve sněhu – až jak daleko vidíme. I sem tedy už dorazila technika, kterou jen tušíme, ale jež zanechává své „stopy“ i stopy také v tomto bohem zapomenutém kraji.

To Florence Levillainová se svými momentkami z pařížské tržnice se rozhodla nenechat nás v klidu ani na chvíli, a to opravdu rafinovaně. Třeba záběrem na hlavu velké ryby, která hledí mrtvých okem z jakéhosi kontejneru vodorovně ke stropu. Umělkyně způsobem zaostření zdůrazňuje, že to je hlavní gag obrázku, neboť všechny ostatní předměty v pozadí místnosti – další kontejnery, hasicí přístroj apod. jsou nedůležité, nejasné. Velmi působivý je také snímek, na němž žena v bílém plášti odváží prázdný vozík. Nápis rukou „BABETTE“ na jeho rukojeti dává odosobněnému prostředí najednou důvěrný akcent, jako bychom onu Babette, která si věc „podepsala“, znali.

Bernd Arnold se s bonnskými politiky příliš nemazlil. Téměř na každé fotografii dává divákovi najevo, že tento cirkus je nutno nebrat příliš vážně – třeba tím, že řečnícího Gerharda Schrödera přesune ze středu zájmu kamsi úplně doprava, nebo tak, že „panákovitému“ kancléři Kohlovi uřízne kus čela.

Z etnicky zaměřených cyklů byl pro mě nejzajímavější ten, který se zabýval afghánskými ženami. Autorka Harriet Loganová si pohrává s postavením ženy v islámském světě někdy na první pohled nadlehčeně, jako v případě záběru obchodu, kde se nad tradičními závoji s mřížkou pro obličej vznáší světelná reklama na ameriky. Jindy tajemně: do objektivu hledí mladá dívka v dlouhé květované sukni a vedle ní je o zeď opřená kovová protéza, není však jasné, zda patří snímané osobě. Všechny fotografie, ať jsou zaměřeny jakkoli, však mají hluboký podtext, který cítíme jako poselství kultury, kde slovo „svoboda“ zní dutě.

Výstava laureátů Barnackovy ceny, umístěná v prostředí, kde si každou fotografii můžete opravdu vychutnat, stojí za návštěvu. Kromě uměleckého zážitku může být i podnětem k přemýšlení o relativitě toho, co prožíváme sami, v kontextu se zážitky lidí jinde – ať už blízko či daleko.

Další relevantní články:

Rozhovor s kozou
Jsme zvyklí si to udělat sami
Vášeň pro vrcholy
Neohromí ale potěší
Nevyhazujte velbloudy!
Ztopoření v barvách
Jednoruký bandita
Legenda vstala z mrtvých
Případ dvakrát stažené lišky
Žijeme rychle