Děs v pražských ulicích - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

25. května 1999, 00.00 | Denně na něj narážíte. Většinou ho už ani nevnímáte. Co? Dozvíte se v článku!

Děs je to arci nenápadný, protože ho už často ani sami nevnímáme. Tím ale zároveň nelze říci, že to děs není. Je to děs, přátelé, je. Jen si někdy s otevřenýma očima projděte podchod pod magistrálou od Muzea k rozhlasu. Vlastně tam ani nemusíte, protože to, co vidíte zde ve zkoncentrované podobě, se vyskytuje všude, kde lidská ruka legálně nebo nelegálně může umístit nějakou upoutávku - v tramvajových nebo autobusových čekárnách, na dveřích, oknech, výkladních skříních, na jakékoli příhodné volné ploše. A ona umísťuje, lepí a lepí, jedno přes druhé a druhé přes třetí, přes trosky východních duchovních vůdců i Michala Davida, dovolené s OBI i Rock Café, opršené, potrhané větrem i lidmi a vybledlé sluncem. Na jedné stěně se pak kupí další, papírová; určitě dobře tepelně izoluje. Michal David je zde naklonován hned nejméně desetkrát, to abychom si ho určitě všimli, ale od těch ostatních byste také marně hledali někoho v sólovém provedení. Prostě čím víc tím líp, i když se to nakonec všechno slije do jednoho obrovského chaosu. Vybavila se mi aféra, jak onehdy někdo pirátsky přelepil tyto tiskoviny lakonickým nápisem BLBÉ; no, měl jste nevědomky pravdu, neznámý piráte.

Prohlížení těchto plakátů (neboť jsou to plakáty, o nichž mluvím,) patří k mým hobby. Je to jeden z projevů "horror vacui", strachu z prázdných ploch, kterým trpí dnešní lidová tvořivost, a kvůli němuž nemůže zůstat jedna volná zeď nepopsána a nepolepena, čti nezprzněna. Tak jako popisujeme a polepujeme banalitami prázdné stěny svých duší, činíme stejně i zdem.

Baví mě pozorovat, jak se plakáty změnily za posledních deset let. Díky současné reprodukční technice už mezi nimi nenajdeme exempláře nepravděpodobných barev na papíře toaletní kvality. Naopak, moře je tady modré jako ve skutečnosti a Michal David má tak lidskou barvu, jako byste ho viděli před sebou. I ten vítr má s trháním současného papíru větší problémy. Obdivuji škálu písem, která jsou výtvarníkům k dispozici. Výtvarníkům? Bývali jsme plakátová velmoc. Je možné, že valná část toho, co vidím nalepeno na pražských (a určitě i jiných) zdech je dílem výtvarníků?

Výtvarník se většinou považuje za umělce. Je tedy možné, že tyto fádní poutače bez nápadu, které často jen se zamhouřením všech očí obstojí po stránce estetické kvality, vytvořil umělec? Upoutá tato bezpohlavnost pozornost lidí, jimž jsou určeny produkty a akce jejím prostřednictvím nabízené? Není velké množství stejných plakátů nalepených vedle sebe důkazem toho, že pouze v množství je síla?

Nenajdeme však v pražských ulicích jen děs. V poslední době - a teď se po čase opět vracím ke svému oblíbenému tématu "billboardy" - mě potěšily hned dva exempláře, každý zcela odlišného zaměření. Jeden je dalším produktem z poněkud skandální řady reklam na posilující nápoj Erectus ("Když chceš víc než můžeš") a myslím, že nejvydařenějším, už tím, že pohotově reaguje na jednu současnou událost hýbající naším veřejným životem. Při zachování jednotného vzhledu reklam na Erectus nabízí zcela novou pointu: vedle snímku betonového monstra jaderné elektrárny Temelín heslo "Postavíme vám něco jiného". Takovou nabídku určitě neodmítnou ani zatvrzelí zastánci dostavby JETE.

Druhý billboard je ze zcela jiného soudku. Je to jemné avizo nového ročníku tanečního festivalu Tanec Praha, jehož jednoduchost a rafinovanou prostotu symbolicky podtrhuje motýl tvořený modrou a oranžovou ženskou postavou. Nejedná se o žádné ohromující dílo, na snímku je však patrná skutečnost, že si s reklamou někdo chvíli lámal hlavu. Je půvabná, přitom však moderní a nápaditá.

Pohled na plakáty, billboardy a jiné reklamy je vždy zároveň i pohledem na estetický stav společnosti. Jak dlouho bude trvat, než pražské ulice zcela ovládne děs?