Co mají společného levisky s Páralem? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

6. května 1999, 00.00 | Přece fotografa! Rossano B. Maniscalchi je dvorním fotografem takových firem jako Levi´s, Calvin Klein či Stefanel a pro Festival spisovatelů Praha nasnímal nejznámější tváře světové literatury (i Vladimíra Párala).

Dnes, 5. května 1999 končí neobvyklá fotografická výstava. Neobvyklá tím, že jejími objekty jsou bez výjimky pouze spisovatelé. A ne ledajací. Procházíte-li výstavními prostorami, shlížejí na vás tváře těch, na jejichž díla jsme ještě před deseti lety stáli ve čtvrtek fronty před knihkupectvími, i dalších, kteří se tehdy - díky ideově-kulturně-výchovné a bůhvíjaké ještě politice strany - vůbec vydávat nesměli. Jedno mají ale společné: jejich, byť mnohdy kontroverzní díla jsou živá a rádi po nich sáhneme i dnes, v době boomu masmédií.

Výstava fotografií světových spisovatelů s podtitulem Zrazeni světlem byla instalována u příležitosti 9. ročníku Festivalu spisovatelů Praha s podporou firmy Paegas v působivých prostorách Staroměstské radnice v Praze. Na autora snímků, známého fotografa Rossana B. Maniscalchiho, prozrazuje kritika z pera Achilla Bonita Olivy toto: "Dokáže bůhvíjak odhalit společenský rys (typický pro masovou civilizaci), který po slavných lidech chce, aby byli neustále zodpovědni za svou podobu." Tato slova také objasňují podtitul výstavy, který naznačuje, že světlo (fotoaparát) často člověka ukáže takovým, jaký skutečně je, i když se stylizuje do podoby zcela jiné.

Rossano B. Maniscalchi, rodák florentský, je profesionální fotograf, žijící ve Spojených státech, jenž fotografuje portréty, umění, zátiší, kulturu apod., avšak skutečnou proslulost si získal po vstupu do sedmého nebe "vysoké krejčoviny" - haute couture a módy vůbec. Zákazníky jeho objektivu jsou taková jména jako Armani, Cartier, Ungaro, Gap, Stefanel, Max Mara, Calvin Klein, Rolex, Levi´s, Mercedes apod. Snímky Rossana B. Maniscalchiho se pravidelně objevují na obálkách magazínů v Evropě i v USA. Zaznamenává tzv. star systém v kultuře, politice a módě - bez okolků a často s ironií.

Výstavu Maniscalchiho fotografií spisovatelů charakterizuje směs snímků vynikajících i zcela průměrných, a to po technické i estetické stránce. Samozřejmě, že těch druhých je výrazně méně, ale jsou. Zřejmě se zde podepisuje fakt, že všechny snímky byly realizovány během loňského setkání spisovatelů, a umělec byl tedy tlačen časem. Najdeme zde několik vyslovených banalit, z nichž některé se dokonce opakují - např. již tolik okoukaný odraz portrétované osoby v zrcadle (Antigone Kefalá, Vladimír Páral). Prostředí staré Prahy na fotografa zřejmě zapůsobilo natolik, že její architekturu velmi výrazně včlenil do kompozic svých snímků, a to dokonce tak, že někdy máme pocit, jako by hrála první housle (Andrej Szczypiorski). Zbrázděná a životem poznamenaná tvář maďarského spisovatele Györgi Petriho mezi věžemi Týna v pozadí je však o to víc působivá. Jinde však Maniscalchiho okouzlení pitoreskností Prahy sklouzává až do kýčovitosti, kterou my, Pražané, dobře známe z nejrůznějších pohlednic a obrázků pro turisty: např. Angličan Brian Patten se opírá o "malebně" oprýskanou a vlhkou zeď starého domu pod lucernou. Prvoplánově a kýčovitě bohužel působí také portréty Juraje Jakubiska. Jako Jan Zrzavý nikdy neodložil svůj baret, Jiřímu Stivínovi přirostla k hlavě placatá čepice, tak i Jakubiska nevidíme téměř v ničem jiném než v přepestré košili. Připočteme-li k tomu obrovský rám se spoustou ozdob, skrze nějž režisér vyhlíží, vrací se mi na jazyk stále ono výstižné české slovo - "přeplácanost".

Také nepřehlédneme, že Maniscalchi používá často stejných symbolů - jednou je to lupa, jindy kukátko z prstů, fotoaparát, film). Někdy bohužel poněkud znehodnocuje vyznění portrétu tím, že některým ze jmenovaných předmětů zakrývá velkou část obličeje portrétované osoby (Jakubisko, Mario Luzi, Míla Haugová). "Necelé" obličeje jsou v jiném případě překvapivě funkční. Například úvodní portrét Vladimíra Párala, jehož polovina tváře a jedno přivřené oko evokují tajemství východního mlčenlivého božstva, nebo vynikající snímek Attilia Bertolucciho zblízka, který díky pohledu jediného zobrazeného oka a pobavenému úsměvu vypadá, jako by nás sledoval špehýrkou.

A pak je zde záplava portrétů dokonalých. Portrét Gary Snydera pod Palachovou posmrtnou maskou je nádherná studie tváře starého, vědoucího muže se všemi vráskami, ale i dvěma náušnicemi v uchu. Nebo aristokratická tvář staré dámy Francescy Sanvitale rámovaná bílými vlasy a mramorem. A z jiného soudku: Mario Luzi snímaný zezdola s hlavou v nadýchaných letních oblacích. Maniscalchi si umí kouzelně pohrát se hrou světla a stínu i s rozostřováním. To první skvělým způsobem uplatňuje např. v portrétu výše zmíněného kritika Achille Bonita Olivy nebo ve snímku Enza Sicilianiho s novinami, plném atmosféry, která se přenáší i na diváka. Na jiné zajímavé fotografii je portrétovaný vlastně pozadím pro dokonale zaostřené růže v popředí. A protože Maniscalchi má talent objevovat lidi, jací opravdu jsou, máme zde několik kouzelných portrétů Ludvíka Vaculíka - usmívajícího se satyra mezi kvetoucími třešněmi a s tázavou otázkou před atributy věčného sporu jeho života: s knihou Jak se dělá chlapec a pořádnou porcí léků v ruce.

Všechny fotografie jsou černobílé; jedinou výjimkou je barevný snímek Djoko Stojčiče, jenž je zachycen při čtení knihy s nápisem SRBSKY. Výstavu uzavírají tři panely menších fotografií - koláže, které zachycují aktéry spisovatelského setkání, v jednom případě i v kultovní pivnici U Zlatého tygra. I to je součást života lidí, kteří do našich životů vnášejí ducha.

Pozn.: Použité snímky jsou ilustrativní a nejsou součástí výstavy: 1. Ukázka tvorby Rossana B. Maniscalchiho, 2. Jeden z portrétovaných - Ludvík Vaculík

--