Boris se vtíral - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

30. listopadu 2000, 00.00 | ... není zpráva o činnosti příslušníků ruské mafie u nás, nýbrž pozvánka na výstavu fotografa, jehož indiskrétní snímky ukazují nás samé tak, jak se nevidíme.

Výraz „indiskréce“ znamená podle slovníku cizích slov „porušení důvěrnosti, prostořekost“. Je to samozřejmě jev společensky těžko tolerovatelný, i když život v dnešní době stěhuje soukromí dále na veřejnost nebo spíše posunuje hranici veřejného dále do soukromí.

Nevím, zda je fotograf Boris Tričkovič také prostořeký, indiskrécí se však dopustil zcela zjevně. Přesvědčíte se o tom i vy, navštívíte-li jeho výstavu v galerii Amadeus Prague v Sarajevské ulici v Nuslích.

Trochu tajemný rodák z Nového Sadu (*1964), který raději o sobě vypovídá pomocí fotografie než slovy, se pro fotoaparát nadchl už jako dvanáctiletý. V rodné Jugoslávii má za sebou studia filosofie a sociologie, v osmdesátých letech se věnoval umělecké fotografii na pražské FAMU. V současné době žije v Praze. Ve volné tvorbě dává přednost humanistické fotografii a subjektivnímu dokumentu.

V Praze se také odehrává většina jeho „příběhů“. Ano, jeho snímky jsou skutečně spíše příběhy, neboť divák si dokáže snadno domyslet, co jim předcházelo, a stejně snadno ho inspirují k pokračování načatého děje. Indiskréce se projevuje ve výběru témat a věru se nejedná o výjevy šokující nebo obhroublé, naopak, Tričkovič má sklon k jemnému, někdy trochu ironickému humoru. Vždy však své „herce“ sleduje s láskyplným vcítěním, až máme leckdy pocit, že by se na jejich místo možná postavil rád sám.

Už záběr, kterým výstavní síň láká k návštěvě Tričkovičovy výstavy, je charakteristický. Dvě něžně se k sobě vinoucí dvojice na Karlově mostě, avšak ouha! Využívajíce odlišného nasměrování zorného pole partnera, dívají se druhé polovičky obou párů přes rameno svého protějšku toužebně na sebe. Není toto esence života v kostce? Nejsme takoví i my ostatní, i když si to nechceme přiznat ani v hloubi duše? Zamilované dvojice jsou vůbec oblíbeným terčem Tričkovičových indiskrécí. A nemusí se vždy jednat o jedince čerstvě odrostlé pubertě. Na stanici tramvaje kdesi v Praze fotograf zachytil čekající osoby, mezi nimi i zralejší párek, hledající trochu soukromí na opačné straně proskleného přístřešku. Pán s nepřítomným výrazem hladí svou dámu po vlasech – a okolo proudí život velkoměsta. Ten patrně proudil i v metru, kde byl při činu zachycen muž, nesoucí jako Bivoj kance přes rameno svou partnerku s kyticí. Ani jednomu není vidět do tváře, je to spíš jakási masa ze dvou těl, pohybující se monstrum – vida, jakým způsobem se také mohou lidé spojit!

Čertví, kam Tričkovič chodí na své momentky. Jako je třeba ta, na níž kolem oken paláce Lažanských, v němž je mimo jiné umístěna i kavárna Slávie, kráčí důstojná babička s vnoučetem. A kus nad nimi, oběma nevnímána, sedí v otevřeném okně dívka ve spodním prádle a vysokých botách, jednu nohu ležérně přehozenou přes parapet ven. Nebo jinde – příslušník Hradní stráže vstupuje do autobusu přes zábradlí, zatímco jiný z něj stejným způsobem vychází; oba dva lezou po klandru jako opice a zbytek autobusu je sleduje se zřejmým pobavením.

Tyto situace jsou však až příliš crazy. Tričkovič zachycuje i okamžiky, které na první pohled nejsou ničím pozoruhodné, a zajímavost získají teprve v určitém kontextu. Řidič tramvaje s pohledem upřeným vzhůru s námahou přehazuje výhybku. Za ním se jakási žena nerušeně opírá o semafor svým dobře vyvinutým pozadím. Pravoslavný kněz na Lefkadě se všemi atributy svého úřadu nastupuje do luxusního auta a v ruce drží fotbalový míč. Těsně pod plakátem s vyobrazením nejslavnějších vědců a vynálezců všech století, jimž vévodí Marie Curieová v popředí, prochází muž s batohem na zádech.Vidíme z něho právě jen hlavu a batoh, z něhož namalovaný Edison vyjímá svítící žárovku. Na autobusové zastávce (která pro fotografa představuje další „vzorek života“) stojí čekající lidé, v převaze muži, z nichž někteří kouří, jiní jen tak civí, další hledí do objektivu a usmívají se. Trojice dívek v popředí je však tak zaujata hovorem, že o vtírajícím se fotografovi evidentně neví – a neví nic ani o chlapíkovi, který je z nevelké vzdálenosti zaujatě pozoruje.

Tričkovič zachytil i dvě veličiny našeho politického života: prezidenta a Václava Klause, a opět po svém, charakteristicky. Zatímco Václava Havla (snímek z r. 1990) vidíme procházet v davu dalších spěchajících po nábřeží kolem tramvaje, je Václav Klaus (snímek z r. 1992) obklopen obdivovateli při podepisování své knihy a s mikrofonem v ruce jej stráží moderátor Jan Vala.

Soubor černobílých fotografií Borise Tričkoviče pochází z devadesátých let a, jak již bylo řečeno, zachycuje nenaaranžované výjevy běžného života, které jsou přesto zajímavé. Připomínají trochu filmy, v nichž důležité role byly obsazeny neherci – neznámé tváře, a navzdory tomu v nich poznáváme sebe. Na jednotlivých snímcích fotograf prokazuje pohotovost zachytit klíčový okamžik děje, dokáže vytvořit ucelený „jevištní“ prostor, na němž vždy vynikne pointa. Člověče, takový jsi, je poselství Malých indiskrécí. Poselství, které je řemeslně dobře udělané, a navíc má ducha i laskavou shovívavost. S tím koresponduje i nápis pod jednou fotografií evidentně mnohem staršího data, než jsou ty ostatní, umístěné v rohu expozice: „Tato výstava je věnována mému dědovi Miloradu L. Maričičovi (1909-1944), který také rád fotografoval přístrojem Leica již od r. 1933 …“

(Boris Tričkovič: MALÉ INDISKRÉCE, Amadeus Prague, Sarajevská 25, Praha 2, denně 9-18, vstup volný, do 22. 12.)