Basiková si odskočila aneb Škola portrétu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

20. března 2001, 00.00 | Báru na WC nevyfotil chtivý paparazzo, nýbrž renomovaný umělec. Atraktivní výstava ale naštěstí zdaleka není bulvární záležitostí, i když zde uvidíte snímky Bočanové, Chýlkové, Havla a Dáši, Naomi, prince Charlese i jiných celebrit.

Právě nyní máme ojedinělou příležitost posoudit, kam směřuje české portrétní umění. V Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka lze vidět portréty známých osobností doby současné i nedávno minulé od plné dvacítky českých fotografů.

Netřeba zdůrazňovat, že portrét je žánrem neobyčejně atraktivním, který byl pěstován a rozvíjen od samého počátku vynálezu fotografie, nejprve zástupně za projev malířský, později zcela samostatně. O zajímavých počátcích portrétního žánru informuje „historický koutek“ výstavy, v němž jsou k vidění ukázky dobové ateliérové produkce a její adjustace. Jedná se nejen o všeobecně známou daguerrotypii, ale i vzácné techniky, jakými byly např. ambrotypie, slaný papír, albumin, stereofotografie, ferrotypie či pannotypie.

Převažující část výstavy je však věnována portrétu soudobému, u něhož můžeme velmi dobře vystopovat jeho peripetie po roce 1948, kdy byla jeho ateliérová forma odmítána jako buržoazní přežitek a kromě své reportážní obdoby téměř nenalézal uplatnění. S návratem svobodného trhu a s rozvojem komerčních a mediálních aktivit dochází k pokračování přerušeného vývoje portrétní ateliérové fotografie a tím i k etablování nových uměleckých veličin tohoto žánru.

Tvůrci výstavy svým divákům předložili snímky několika současných renomovaných portrétních fotografů, čímž jim dávají příležitost k porovnání. Vybranými velkoplošnými portréty (Karel Gott, Václav Hudeček, Iva Kubelková, Simona Krainová, Yvetta Dufková) v těžkých rámech je zde zastoupen Jadran Šetlík, jehož esteticky dokonalé záběry, patří dnes ke špičce českého portrétního umění , i když působí poněkud chladně a občas až vyumělkovaně. Aranžované portréty Petra Škvrně jsou svěží, ale nejdou do hloubky. Pro informaci: Bára Basiková sedí se spuštěnými kalhotami na žlutě vykachlíčkovaném záchodě, „pan profesor“ leží natažen na lavičce v pozici bezdomovce a Karel Gott, štramák celý v kůži, opouští starý dům pouze s várnicí na kantýnské obědy, důchodcovskými papučemi a starými tepláky. Za nejcharakterističtější považuji snímek Václava Fischera, sedícího na dětském houpacím letadélku v jinak značně vybydlené místnosti. O plošně největších snímcích výstavy však bohužel nutno říci, že velikost je na úkor jejich hloubky a pravdivosti. Barevné snímky Davida Krause (zejména portrét Michala Viewegha) vykazují hodně atributů tvorby s výrazně komerčním akcentem.

Každý má jiný vkus, já jsem nadlouho zastavila své kroky před monochromem Oty Richtera, z něhož hledí idol chlapců mých školních let – herečka Jacqueline Bissetová. Pokud v jednoduchosti bývá krása, pak je to právě tento případ. Žádné hollywoodské rekvizity; herečka zde vypadá jako obyčejná půvabná mladá žena se zasněným pohledem. Ale všimněte si toho pohledu – co v něm všechno je napsáno! Velice silně působí i další Richtrův snímek, americký prezident Dwight Eisenhower před vlastním portrétem z doby, kdy mu bylo sedmnáct. Kontrast důstojného staršího státníka s výraznou tváří teenagera dává fotografii zvláštní napětí.

Návratem do atmosféry druhé poloviny minulého století jsou reportážní záběry osobností Miroslava Zajíce (Josephine Baker, Václav Neckář, prezident Novotný apod.), z nichž fotograficky nejbrilantnější je řečnící Josef Smrkovský, opřený o kufřík jako o tribunu, zatímco u ruky má operativně připraveny dva lahváče. Josefa Louda je zastoupen okouzlujícím portrétem Philipa Noireta, neoholeného, v bílé košili a šlích a s doutníkem v ruce rozšafně hledícího do objektivu. Několikrát zde v různém provedení objevíme i Václava Havla, oblíbenou to oběť fotografů všeho druhu, já osobně jsem okamžitě preferovala jeho černobílý dvojportrét s Dominikem Tatarkou tak, jak jej zachytil Jaroslav Kořán: „z oka do oka“, ale Havel s jemným úsměvem, zatímco vrásčitá, charakteristická tvář jeho protějšku s poněkud divým výrazem nevěstí nic dobrého. Život sám! Oleg Homola k černobílým snímkům, na nichž se známé osobnosti dopouštějí různých „faux-pas“ (Jiří Stivín hraje na vařečku, Michal Tučný je poléván vodou z konve), přidal i vlastnoruční vtipné popisky, čímž vizuální zážitek navždy zakonzervoval ve veletoku vzpomínek. Zaujme i velmi křehký portrét silné ženy – Petra Skoupilová černobíle nasnímala tvář Chantal Poullain pod jemným závojem.

Portrét. Jak magické je vytvořit dokonalý odraz živého člověka. Zajímavé je, že ty největší a nejbarevnější snímky nemusejí být vždy zároveň ty nejpravdivější. Protože to, co z člověka vyzařuje, je velmi delikátní, a žádá si spíše tichou empatii. A té bývají schopni právě ti, kteří preferují prožitek před pozlátkem a cit před vášní.

(PORTRÉTY ZNÁMÝCH OSOBNOSTÍ – Drtikol, Baran, Homola, Hucek, Hnízdo, Chochola, Kořán, Kraus, Louda, Ortmann, Pajer, Richter, Skoupilová, Slavík, Šetlík, Škácha, Škvrně, Turek, Zajíc, Zlatuše; Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, út - pá 10-18, vstupné 20/10, do 22. 4.)